Kykalová: OST-RA-VAR (čtvrtek 8.12.)

Aréna: Top Dogs

Národní divadlo moravskoslezské: Král Ubu

Také ve čtvrtek se nejkvalitnější představení dostalo na řadu až jako poslední – v době, kdy mám již jako denní tvor do bdělého stavu daleko. Naštěstí se však o Richardu III. od Bezručů na Nadivadle už psalo (tady). Za zmínku stojí, že se ve festivalovém programu ocitl vedle Krále Ubu, tedy groteskní variace na Macbetha. Překladatel Jiří Josek v divadelním programu obě hry srovnává, Macbeth je podle něj „dramatem lidského svědomí, příběhem o zrození zla v lidské duši,“ kdežto Richard „je v první řadě drama politické.“ Právě Fričův Ubu však tuhle logiku zcela převrací (jak o tom budu podrobněji psát níže).

Kykalová: OST-RA-VAR (středa 7.12.)

Aréna: Divoká kachna

Divadlo Petra Bezruče: Fligny, koks a fachmani

Programem prvního festivalového dne jsem se musela trošku prokousávat a musím přiznat, že mě velmi mrzí zařazení představení Arény Divoká kachna až na samý jeho závěr; o přestávce muselo festivalové publikum v divadelním baru značně zahýbat se zásobami coly, aby do půl jedné vůbec vydrželo při smyslech.

Švejda: Frank V. (Městské divadlo Brno)

Inscenace Hany Burešové je nejsilnější tam, kde se její ironie a černý humor začnou skutečně zarývat pod kůži, kde začnou být bodavé, "přes čáru", kde nějakým způsobem začnou vytvářet paralelu k současnosti a z brechtovské podívané (tak jak je režisérkou koncipována) se stává "výmarsky" šklebivý kabaret. Třeba když se ve výstupu Volnost je krásná jednotliví aktéři banky muzikálově trumfují, co všechno pro banku vykonali a jakými neduhy kvůli tomu trpí nebo když je v hororově expresionistickém výstupu Ženo má, bodni! vražděn na smrt nemocný a na lůžku upoutaný Bockmann.

Mikulka: Kati (Činoherní klub)

Občas to až zarazí, jak rozdílný může být dojem, který máte z toho, když hru čtete a když ji vidíte inscenovanou. A to dokonce i v případě inscenace, která jde takzvaně „po textu“. Jako třeba teď Kati v Činoherním klubu. Martina McDonagha mám rád už léta, ale zrovna jeho Kati se mi zdáli dost upovídaní, smrťácké téma sice efektně zvolené, ale ne úplně dobře uchopené. Když dorazily zprávy o tom, že londýnská inscenace (mimochodem, podrobně o ní píše Martina Schlegelová v aktuálním SADu) dostala řadu cen jak za samotnou hru, tak za herectví, podezříval jsem anglické kolegy, že oceňovali spíš slavné jméno autora než skutečné kvality.

Škorpil: Kati (Činoherní klub)

Kati Martina McDonagha jsou tak trochu past. Jsou o něco upovídanější než většina jeho předešlých her, o něco méně akční a také o něco méně prvoplánově vtipní. Což z nich ještě nutně nedělá špatnou hru.

Švejda: Dva postřehy k PDFNJ

Bylo by pošetilé snažit se z osmi představení německy mluvících divadel, které byly nabídnuty v rámci letošního Pražského divadelního festivalu německého jazyka, dělat nějaké zobecňující závěry, přesto si dovolím dva postřehy.

Mikulka: Effi Briest (Schauspielhaus Hamburg - PDFNJ)

Čirá radost

Na závěr festivalu přišlo nadobyčej milé překvapení. Tedy alespoň pro mě, o té inscenaci jsem předem skoro nic nevěděl. Jistě, nic myšlenkově hlubokého, žádná zásadní zpráva o stavu světa – ale pokud si chcete v divadle užít absurdní humor, záplavu hudebních i hereckých nápadů, schopnost převracet klišé třikrát naruby, a to vše provedené jaksi mimochodem, s vážnou tváří a naprostou samozřejmostí, je Effi Briest jednoznačný zásah.

Kykalová: OST-RA-VAR 2016 (úvodem)

Jubilejní dvacátý OST-RA-VAR vypukne již tuto středu. V pěti dnech svou tvorbu představí tři tradičně pořadatelská divadla, Národní divadlo moravskoslezské, Komorní scéna Aréna a Divadlo Petra Bezruče, a vedle nich i menší scény: Stará aréna, Kulturní centrum Cooltour, Absintový klub Les a po tříleté pauze také Divadlo loutek. O ostravarovém dění si budete moci číst na blogu Nadivadla, kam budu pravidelně přispívat.

Mikulka: Interview (Dejvické divadlo)

Divadelnímu bulváru se vyhýbám, už si ani nepamatuji, kdy jsem něco takového viděl naposledy. No a včera na mě znenadání vyskočil v Dejvickém divadle. A to se vším všudy: efektní prostředí, vyspekulovaná hra na city, na odiv stavěné dějové zvraty, předstírání hloubky a snaha přesvědčit publikum, že šestákové repliky typu „Řekni mi, proč se v tobě skrývá taková beznaděj“ míří až na samou dřeň lidského bytí.

Škorpil: A pak přisla Mirna (Maxim Gorki Theater Berlin - PDFNJ)

Všechny úspěšné ingredience jsou na svém místě: kvarteto rozcuchaných holek s brýlemi a vytahanými svetry, rozpoutané aranže „tanců“ i hromadný přednes textu. A navrch ještě čtyři dcerky, které jakoby matkám z oka vypadly i nevypadly.