pátek 4. ledna 2013

Mikulka: Kabaret Kainar - Kainar (Divadlo v Dlouhé)

V prvním přiblížení jsou to úplně jednoduché počty: v Dlouhé (všichni) očekávatelně spolehlivě hrají, (vesměs) dobře zpívají, navíc až překvapivě dobře recitují. Vybrané Kainarovy písně jsou chytlavé, básně nesporné, dojde na řadu hezkých inscenačních nápadů a Miroslav Hanuš to všechno sympatickým způsobem, lehce poklesle a s vlídnou ironií uvádí. Kabaret Kainar – Kainar zkrátka nabízí dvě půl hodiny velmi příjemného a vstřícného divadla, napůl veselého a napůl posmutněle nostalgického; lze jej se zcela klidným svědomím doporučit v podstatě komukoli.

Jisté problémy se objeví až při trochu pečlivějším ohledávání: Kabaret Kainar – Kainar totiž tak trochu kolísá mezi přirozenou tendencí být volným pásmem básní a písní (které samozřejmě pracuje spíš s náladou než s jasným sdělením) a snahou popostrčit jej směrem ke grotesknímu politickému kabaretu. Což se děje pomocí vsuvek převzatých z Kainarovy hry Ubu se vrací. A ne vždycky to jde úplně hladce dohromady. Nicméně, jak již bylo napsáno výše: výhrady jsou v tomto případě spíše výsledkem šťouravého puzení viděné a slyšené nějak racionálně interpretovat. Prvotní zážitek je veskrze příjemný: Bornova parta po několika váhavých činoherních inscenacích suverénně dokazuje, v čem je její hlavní síla.

Recenze vyjde v Respektu 14.1.2013
Více informací o inscenaci zde
 

4 komentáře :

  1. Kabarety v Divadle v Dlouhé jsou vždy kultovní záležitostí. To jsou opravdu jednoduché počty. Vzhledem k vysokým ratingům na internetových portálech, případně nominacích v anketách a cenách, které inscenace získala, si myslím, že inscenaci Kabaret Kainar Kainar nijak neuškodí, když si zašťourám. Předesílám, že většinu jazzových písní jsem si kdysi dávno pouštěla (z kotoučového magnetofonu), aniž bych tušila, že je to Kainar, a zněly o poznání jinak. Tak nějak profesionálněji. Spojení Kainarovy poezie, která sama o sobě je velmi nesourodá, s textem hry Ubu se vrací, je velmi neústrojná. Měla jsem co dělat, aby se mi dařilo přepínat mezi jednotlivými složkami. Přidáme-li k tomu hudbu, která ve většině případů v představení, které jsem viděla, tahala za uši, má panika byla dovršena a cítila jsem touhu prchnout. To však nešlo, seděla jsem v první řadě uprostřed, a většina souboru mě z jeviště fixírovala. U Divadla v Dlouhé se dá důvodně předpokládat, že technické nedostatky s dalšími reprízami vymizeli. Že technik už se naučil zvučit složité písně, a že účinkující už se v jazzových písních nemotají jak sochor v pytli.  

    OdpovědětVymazat
  2. Prosím slečnu (nebo paní) KAC, aby se odtajnila. Jsme rádi, když diskutujet, ale anonymní příspěvky vítané nejsou a budeme je mazat.

    OdpovědětVymazat
  3. Kateřina Jírová5. února 2013 18:53

    Jo, to jsem si přečetla až potom. Prosím, jestli to jde, já tomu fakt nerozumím, opravte jméno kac na Kateřna Jírová. Doufám, že teď už CV přikládat nemusím.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkujeme ze jméno, takhle je to zřejmé.

    CV jistě potřeba není, ale to, že třeba někdo z Nadivadla může tušit, kdo se za tou kterou zkratkou skrývá, nestačí. Zdá se nám být vhodné, aby se autoři podepisovali - tak, aby kdokoli čte příspěvek věděl, že ho napsala Kateřina Jírová a ne jakási tajemná KAC.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme