V zákrytu za děním kolem Národního divadla probíhá paralelně již delší dobu boj o jinou „zlatou kapličku“ českého divadla - Jiráskův Hronov. Diskuse nad budoucí podobou vrcholné přehlídky amatérského divadla se naplno otevřela po nástupu Simony Bezouškové do funkce programové ředitelky JH v roce 2011 a akceleruje od loňského JH, zejména prostřednictvím říjnového návrhu starostky města Hronov Hany Nedvědové a ředitelky Kulturního a informačního střediska Hronova Marcely Kollertové, aby se zrušil JH jakožto mezidruhová přehlídka a byl nahrazen celostátní přehlídkou činoherního divadla, či snahou o "pozitivní diskriminaci" činoherního divadla, změnu způsobu výběru inscenací pro JH a přesunutím celostátní přehlídky činoherního a hudebního divadla z Volyně do samotného Hronova. Nejnovější vývoj událostí popisuje sama programová ředitelka v článku Kudy povedou cesty Jiráskova Hronova? pro internetové Divadelní noviny.
Ponechme stranou, zdali Bezouškové podprahově burcující článek na i-DN, neponechávající nikoho na pochybách, jakému řešení situace ona sama straní, je zcela v souladu s tím, jak by měl takový programový ředitel JH na veřejnosti vystupovat, nicméně jeho poselství je zřejmé: nacházíme se v bodě zlomu. Probíhající pře přitom nabízí jedinečnou příležitost nikoli k probrání parciálních otázek, nýbrž k možnosti, jak nově definovat smysl této přehlídky: zdali tedy chce být JH nadále především světem sám pro sebe, nacházejícím se toliko v rámci sofistikované a poněkud bizarní pyramidy amatérských přehlídek (doprovázené divadelními semináři, jejichž členové tvoří návštěvnické gros JH), nebo se chce stát nejen tím, ale také – a snad hlavně – festivalem, u něhož „extenzivní“ faktor převládá nad faktorem „intenzivním“, u něhož fakt prezentace vítězných souborů různých amatérských přehlídek tvoří jen jednu část jeho programu, který je však principiálně otevřeným setkáním příznivců divadla... jakého vlastně?
Šlo by potom ale ještě vůbec o Jiráskův Hronov? A proč by vlastně mělo smysl konat ho pak právě v Hronově?
Pod termínem „činoherní divadlo“ si lze samozřejmě představovat ledacos. V tomto případě to ovšem vypadá, že snaha vychýlit Jiráskův Hronov směrem k „činohře“ je spíš eufemismem pro pokus posílit cosi jako tradiční ochotnictví. Což by se určitě spoustě tradičně založených amatérů líbilo, ale z Hronova by to s největší pravděpodobností učinilo cosi jako skanzen. V prostředí, kde se pohybujeme, se mi to zdá natolik zřejmé, že k tomu skro není co dodat (odhaduji, že mezi tradičními ochotníky Nadivadlo nebude zrovna rozšířenou četbou, i když je to jistě škoda).
OdpovědětVymazatPotíž je v tom, že rubem téže mince je představa, že by se Hronov měl stát jakýmsi otevřeným festivalem, kde se nebude rozlišovat, kdo je amatér a kdo co dělá a přijede tam každý, kdo si bude chtít zahrát. Nebo ho tam vybere jakási dramaturgická rada moudrých podle svého posouzení. To by zas prozměnu - opět z mého hlediska - vedlo k tomu, že by se z Hronova stal v zásadě tuctový divadelní festival, orientovaný podle toho, kdo by se ujal dramaturgických otěží. Což je klasický čertíček, ukrytý v detailu. Vyhroceně podáno: představa festivalového programu, sestaveného, řekněme, Vladimírem Zajícem mě zrovna moc neláká. Jenže stejně tak mě zrovna moc neláká představa festivalového programu sestaveného, řekněme, Vladimírem Hulcem.
V Hronově mi vždycky lezly na nervy všelijaké ZUŠky, dětská představení, amatérské taneční kousky, venkovské divadlo jako samostaná kategorie. Nic proti nim jako takovým, ale na festival se touto cestou dostává spousta mizerných (nebo únavně školských) inscenací - nikoli proto, že jsou kvalitní, ale protože zastupují jakousi kategorii, která zastoupena být musí. Líbilo by se mi, kdyby bylo výběrové síto hustší, respektive kdyby bylo možné říct třeba něco jako „v kategorii divadla dětí do čtrnácti let se letos nenašlo nic, co by si zasloužilo pozvání, a tak letos nic z této kategorie nezveme“.
Ale viděno z opačné strany, systém postupových přehlídek pro různé regiony i divadelní druhy se mi zdá - navzdory všem výhradám a problémům - jako velmi užitečná věc. Právě proto, že vytvářejí charakter Hronova jako místa, kde se s jistým skřípáním zubů setkávají inscenace (a diváci), kteří se na jiném, dramaturgicky konzistentnějším festivalu nesetkají. Je to někdy rozčilující, ale je to hronovské specifikum, které by se mi zdálo trochu hloupé opustit.
Jiná věc je, že obsáhlejší off program by byl sympatickým zpestřením. Ale vždyť přece ani dnes nikdo nikomu nebrání, aby v průběhu festivalu do Hronova přijel, zahrál co sám uzná za vhodné, a zkusil na na vlastní pěst přilákat hronovské publikum. Mám v tom zcela osobní zkušenost: s Inženýrem Vladimírem nebo s Antonínem Puchmajerem to tak děláme už několik let. Domluvíme si vystoupení, hronovští pořadatelé nás vlídně připíšou na plakát off programu (nic víc po nich taky nechceme), zahrajeme, vyberem dobrovolné vstupné a doufáme, že na celé akci moc neproděláme. Prostorů, kde se dá v Hronově hrát, je až překvapivě mnoho. Nemyslím si, že je všchno nutné dělat na institucionální úrovni.
Všechno toto
OdpovědětVymazat- tedy kudy a proč by se přehlídky am. divadla včetně "vrcholového" JH měly ubírat - by měla především formulovat Simona Bezoušková. Tím, že to v podstatě - či aspoň veřejně - nedělá (nebo jsem to v AS ani ve Zpravodajích posledních JH nezaregistroval), zavdává příčinu různých snah o změny včetně té iniciované Hronovskými.
Podle mne nemůže žádný festival zůstávat neměnný a aby "zdravě" žil, musí zkoušet různé cesty. V současné době není "na pořadu dne" ona kurátorská, již nabízíš formou výběru jednou osobností (a je jedno, kdo by jí byl) celého programu. Schopný programový ředitel by však jistě našel cesty, jak nějakou osobitost či aktuálnost do JH dostat "navzdory postupovým přehlídkám". Podle mne by linie, kdy by třeba prof. Císař vybral pro festival řekněme 5 produkcí (za rok pak další osobnosti, a nehledejme nyní které, neb by vznikla planá pře) mohla být přínosná. Tedy myslím, že se dá program skloubit z "postupových" inscenací a kurátorský přístup.
Jinak ono "výběrové síto" hustší je. Do JH přímo postupují pouze nominované z vrcholových přehlídek (jejich poroty mohou nominovat jen jednu, nemusí však žádnou), ostatní vybírá programová rada (Simona Bezoušková, Lenka Huláková, Petr Christov, Radvan Pácl a Milan Schejbal) z těch, které byly oněmi porotami doporučené, ale nemusí se tím řídit a může je doplnit vlastními dle svého výběru. Problém je, že je takový výběr přesto víceméně anonymní, v programu se jeho výběr "rozpouští" a rada nemá odvahu razantněji vstoupit do programové struktury přehlídky.
Pochopitelně off program může vznikat nahodile a každý se může prezentovat "na vlastní triko" (i to je fajn a posun). Tady vidím obrovskou "díru na trhu" pro schopné divadelní produkční a manažery, kterí by z "off" mohli udělat daleko větší akci obdobnou Openu hradeckého Festivalu regionů. To je ale na jinou debatu. Řeč je o hlavním - finančně relativně vysoce dotovaném - programu.
Myslím, že pes je zakopaný v systému mezidruhovosti JH. Systém možná dobře podchycuje síť českého amatérského divadla, zároveň ale působí jako příliš těsný krunýř. A v momentě, kdy se někdo pokouší tenhle krunýř uvolnit (snaží se reagovat na to, kudy se současné amatérské divadlo ubírá), dochází k protitlakům. Nevidím do zákulisí, ale nepletu-li se, spouštěčem posledních protitlaků se stala skutečnost, jaké inscenace se loni dostaly na JH z celostátní přehlídky činoherního a hudebního divadla ve Volyni. A tu se ozvali oni nostalgikové "tradičního" činoherního divadla, kteří mají dojem, že na JH mají "historické" právo. No jo, ale jak tedy proces uvolnění provést, když existuje tolik protitlaků, tolik parciálních zájmů?
OdpovědětVymazatPokud jde o off-program, přístup, který Vladimíre (Mikulko) nabízíš, je samozřejmě možný - ale on je takto možný všude, že. Oč zajímavější by právě bylo, kdyby byl "institucionálně podchycen", rozuměj, kdyby se v řadách organizátorů a/či na Ministerstvu kultury našli osvícení lidé, kteří by pochopili, že v tomto směru by bylo dobré JH podpořit. A stačilo by přeci málo: aby JH poskytl hrací prostory, aby zaplatil vystupujícím dopravu, a třeba nabídl nějaký levný nocleh - tedy přesně to, co se děje v Hradci Králové na OAP. Taky se tomu říká "kulturní politika státu"...