Útlou knihu Davida Mameta Divadlo, kterou vydal Svět a divadlo jako neprodejnou prémii pro
své předplatitele, je možno číst dvěma způsoby – jako protijed a jako návod.
Jako protijed může být středoEvropanovi, který považuje
divadlo za umění, které nemůže snést podmínky volného trhu, neboť ty jej nutí
ke komerční podbízivosti, který uznává režiséra jako nezpochybnitelného pána
divadelní tvorby, jemuž jsou autor i herec zcela podřízeni, který si cení
divadelní teorie i divadelního školství, dost užitečná. Mametovy nekompromisní,
vyhrocené, aforisticky formulované teze podrývají dost našich intelektuálních
návyků.
Mametova mantra je prostá – teorie i školy jsou
k ničemu, talentovaný člověk je nepotřebuje a netalentovanému nepomohou.
Ze špatné hry režisér dobrou neudělá, má-li v ruce dobrou hru, je de facto
vyhráno – má pak sdělit herci pár základních motivací jeho jednání, vymyslet
funkční aranžmá a nechat herce pracovat. Pravidel herecké i dramatické tvorby,
která lze naučit, je málo – autor má vymyslet dobrou a dramatickou zápletku,
herec má mluvit nahlas, srozumitelně a nedělat zbytečná gesta. Zbytek pochopí
z reakcí publika – dlužno dodat, že platícího, nikoli abonentů, nedej bože
kritiků, pedagogů, kolegů či spolužáků.
Divadlo se prostě nejlépe učí tím, že se dělá a diváci od něj chtějí
jedinou věc – aby je bavilo.
Jsou to někdy bazální pravdy hodné připomenutí, někdy
jednostrannosti vhodně korigující jednostrannosti jiné, někdy provokace dobré k
zamyšlení spíš než souhlasu. Ošemetné by bylo ovšem brát Mametovu knihu jako
nějaký všeplatný návod k dělání divadla – pomineme-li zcela základní rady
typu „buď připravený, choď včas, nikdy si
nestěžuj, pomáhej kolegům, přemýšlej“, je evidentní, že divadlo, jehož se
jeho postřehy týkají, je v první řadě divadlo činoherní (viz jeho „Divadlo (když pomineme happeningy,
multimediální show, performance art a podobné nesmysly) je v zásadě předvedení zápletky nebo
hrdinova příběhu.“), přesněji divadlo „sloužící“ dramatu jistého typu,
ještě přesněji divadlo, kde se hrají Mametovy hry. Hry, kterým opravdu nesvědčí
výrazná stylizace, nadbytečná psychologizace ani režijní či scénografické „kouzlení“.
Že se jeho návody hodí pro inscenování veškeré dramatiky, o tom mám s dovolením
značné pochybnosti.
A subjektivní přiznání závěrem – mám velkou slabost pro
Mametovy hry a jeho pohled na divadlo. Přesto se mi jeho kniha stihla v průběhu
čtení značně zprotivit, a to zejména tím, jak si je autor od počátku zcela jist
svou věcí. Chce-li někdo nasadit okázale antiintelektuální tón při shrnování vlastních
zkušeností, dobrá. Ale bohorovnost, s jakou se vypořádá s některými otázkami teorie
dramatu nebo divadelní historie v jednovětých bonmotech, je možná zábavná,
ale zároveň úspěšně zabrání tomu, abychom Divadlo
brali příliš vážně.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme