pátek 18. ledna 2013

Mikulka: Risk (La Putyka)

Špatné konce dobrých úmyslů

Jeden si tak při závěrečných standing ovations zarytě sedí (široko daleko sám), cítí se hloupě a říká si přitom něco na způsob: „To jsem jenom já tak cynickej nebo v sobě ty lidi prostě nemají cosi jako přirozenou nechuť ke kýči? Nebo je jim jenom trapné si nestoupnout, když si stoupají ti okolo?“

Ale možná je to jenom tím, že kýč a drastické citové vydírání zde zcela vůčihledně sloužilo dobré věci (což nemyslím nijak ironicky). Snowboardista Petr Valchář je po sportovním úrazu upoutaný na vozík; v Risku jej nejenže učinili hlavním hrdinou druhé poloviny inscenace, ale ještě ho docela výrazně zapojili do hry.
 A natočili s ním jakýsi polodokumentární-poloumělecký film, který také v rámci představení promítají (bohužel, snímek je to řemeslně neumětelský a z hlediska elementárního vkusu zcela katastrofální).

Dobré úmysly v umění bohužel neplatí. Když nejsou divadelníci schopni proměnit dobré úmysly v dobrou inscenaci, mají smůlu. Pro Risk to platí téměř ukázkově. Představení jakž tak zachraňuje výborná kapela a několik povedených akrobatických čísel ve druhé polovině, kdykoli ale dojde na ústřední téma, ukazuje se, že nikdo z tvůrčího týmu není schopen vymyslet nic jiného než srdceryvné banality. Nemyslím si, že by bylo správné to z jakýchsi dobrých úmyslů přehlížet.

Recenze vyjde v Respektu 28.1.
Více informací o inscenaci zde

11 komentářů :

  1. Marie Reslova19. ledna 2013 0:18

    Drastické citové vydírání a kýč? Mikulko, vy jste vůl. To byl cirkus a ne Shakespeare ani současné drama. Já jsem se v klidu dojala, jak se při takové příležitosti patří. A všem jsem pěkně ve stoje zatleskala, protože si to zasloužili za to, co umí. Jsou to dobří komedianti a mají srdce. A taky vědí, jak lidi čapnout za to jejich. To je součást profese a žánru.

    OdpovědětVymazat
  2. Vladimír Mikulka20. ledna 2013 11:02

    Samozřejmě, že jsem vůl, to jsem přece nikdy nepopíral, dokonce se k tomu snad i jaksi nesměle hlásím.

    No a když se tak my volové díváme v divadle na neumělé filmové dotáčky, ve kterých se bíle oděný vozíčkář v bílé místnosti s patetickým výrazem prodírá proti vichru, zatímco jeho bíle oděné kamarády onen vichr sráží ke zdi, poněkud zrozpačitíme. A když jej pak kamarádi na zádech vynesou na horu, aby tam společně poobědvali – jaksi zemitě a rozevlátě, tak trochu na způsob filmového Máje – zrozpačitíme ještě víc. No a když pak my volové sledujeme, jak na tom vrcholku kopce všichni společně sledují ladně pobíhající stádo černých koní, a pak také sami tak trochu na způsob koňů ladně pobíhají, pomyslíme si, že se jsme nejspíš stali cílem poněkud kýčovitého citového vydírání. A nešťastně bučíme. Co nám taky, volům, zbývá, když jsou ti okolo tak krásně dojatí…

    OdpovědětVymazat
  3. Vybrat si pro velmi vyhrocenou argumentaci pár minutovou dotáčku evidentně dělanou na koleně a nevidět ty další dvě hodiny povedených čísel, to je opravdu "volovina". :-) Vladimíre, vy se neumíte dívat i srdcem.

    OdpovědětVymazat
  4. Vladimír Mikulka20. ledna 2013 23:51

    Vybral jsem si jako konkrétní příklad logicky to, co bylo z těch dvou hodin nejkřiklavější, to je, myslím, vcelku přirozený postup.


    Ale obecněji, co se týče "dívání srdcem",... no, možná, že já neumím a vy umíte. Budiž. A teď si pracovně, opravdu jen tak pracovně, zkuste představit, že debatujete s někým, kdo se srdcem dívá třeba na onen výše zmíněný filmový Máj, nebo srdcem poslouchá Tomáše Kluse, a je z toho upřímně dojatý a nadšený. Tleská vestoje, a spolu s ním mnoho dalších, určitě víc než na La Putyce. Troufnete si nahlas říct, že si o tom myslíte něco jiného, nebo dokonce to, že se vám to nelíbí? Pokud troufnete, začne onen srdcař argumentovat naprosto stejným způsobem jako teď vy mně. Možná vám nebude nadávat, to teď ale nechme stranou. Co si s tím počnete? Zmlknete? Zastydíte se? Uznáte, že má pravdu, a že vy sama se neumíte dívat srdcem?


    Na srdce zkrátka občas není tak docela spoleh. Pokud bychom zde měli pokračovat v polemice, zkuste použít nějaký argument, se kterým lze na rozdíl od "dívání se srdcem" věcně polemizovat  Jinak nemá tahle výměna názorů valný smysl a navrhuji zůstat u přátelského konstatování, že vás Risk čapnul za srdce, zatímco mně to představení přišlo poněkud citově vyděračské a kýčovité.

    OdpovědětVymazat
  5. Marie Reslova22. ledna 2013 7:24

    Uznávám, že moje argumenty nejsou úplně konkrétní. Ale ani vaše. Vynechme filmové dotáčky, bez nichž bych se klidně obešla a pojďme k vlastní inscenaci. Drastické citové vydírání, srdceryvná banalita, kýč - co máte konkrétně na mysli? Které momenty? Nemůžu si pomoct, ale myslím, že vám vadí samotný princip inscenace, to, že v ní hraje vozíčkář. Že je to příběh toho, kdo riskuje a ze své "prohry" dokáže udělat "výhru"? Protože já jsem si nevšimla, že by jeho pohyb po scéně nebo sama čísla, kterých se účastní, byla nějak kýčovitá. Že bych byla drastycky citově vydírána. Nebo nazýváte kýčem to, že se rozvíjí motiv pohybu se znehybněnýmá nohama, že se motiv kruhu prolíná s koly jeho vozíku? Že ten kluk v závěrečném čísle využívá sílu rukou, která mu zbyla. A že z toho sálá radost a určité osvobození? osvobození? 

    OdpovědětVymazat
  6. Marie Reslova22. ledna 2013 7:26

    Pardon - drasticky. Je blbý, že se člověk tady nemůže vrátit k napsanému a číst si to posobě, když text zmizí z rámečku. Nebo su nešikovná?

    OdpovědětVymazat
  7. Vladimír Mikulka23. ledna 2013 10:08

    Když ony se ty „dotáčky“ vynechávají dost špatně. To přece není nějaký nenápadný přílepek: zhruba čtvrthodinový film je umístěn na konec první poloviny a na začátek druhé, promítá se na plátno roztažené přes celou scénu a zásadním způsobem určuje náladu a celkové vyznění inscenace. A že tak činí způsobem jemně řečeno nešťastným, na tom se – zdá se – shodneme i my dva. Samozřejmě, kdyby v Risku film nebyl, výrazně by to inscenaci pomohlo. Jenže on tam je – a jestli je nebo není dělaný na koleně, to přece nemůže být omluva.

     Ale abych se nezaseknul na filmu. Nemám samozřejmě přesný záznam inscenace, tak alespoň na co si s pomocí poznámek vzpomenu a co mi připadalo kýčovité nebo citově vyděračské: tak třeba čtení z Malého prince už v první polovině (to bylo pouze kýčovité; a taky nic proti Malému Princi, dodávám pro jistotu). Nebo po přestávce celá série akcí, kdy se některý z artistů za doprovodu srdceryvné hudby promenoval s nějakým kolem – aniž by tu symbolickou rekvizitu využil k nějaké další akci. Stejného rodu je i okázalé svazování nohou poté, co vozíčkář Petr Valchář přivítá účinkující „ve svém světě“ – pokud mě paměť neklame, za chvilku si ty nohy zase rozvázali, aniž by toho využili k nějaké akci. Nebo dost bezradné popojíždění s vozíčkem. A hlavně celé to polopatické uvědomování si Jiřího Kohouta, že byl na vozíčkáře „Roberta“ v první polovině zlý, korunované pateticky přepjatou závěrečnou scénou, ve které do kruhu postaví dřevěnou loutku.

    Ale abych nebyl jen kritický: ten výstup, který zmiňujete (závěsná akrobacie, při které artistku drží za ruce Valchář) byl jedním z těch, kde se téma naopak podařilo pojmout nenásilně a tudíž mnohem přesvědčivěji. Stejně jako třeba ve scénách, kdy se na trampolíně cvičilo „s omezením“. Tady to celé opravdu dávalo smysl. Bohužel bylo takových scén v inscenaci jen pár.

     P.S. A ještě s dovolením poznámku. Obávám se, že argumentace typu „Nemůžu si pomoct, ale myslím, že vám vadí samotný princip inscenace, to, že v ní hraje vozíčkář“ je poněkud podpásová.
    To je stejně pofidérní tvrzení, jako kdybych já napsal třeba „Nemůžu si pomoct, ale myslím, že platonicky milujete Rosťu Nováka a tak se na inscenaci nedokážete podívat kriticky“. Co si s tím počít? Opravdu se mi zdá lepší zůstat u tvrzení pokud možno věcných a tudíž i „rozporovatelných“.

    OdpovědětVymazat
  8. No, když já si myslím, že to, zda v inscenaci hraje nebo nehraje vozíčkář a jak to přijmeme, je pro Risk docela zásadní. Já třeba mám v divadle problém ve chvíli, kdy se v inscenaci objeví něco, co představuje jen samo sebe. Vadili mi naturščici v Morávkových inscenacích. Vadila mi Soňa Červená ve Wilsonově inscenaci Věci Makropulos, nevadila v Osudu. Pokud se na Risk díváme jako na divadlo, vadí, že Petr Valchář vozíčkáře nehraje, protože je na vozík upoután. A z toho vyplývá i jakýsi rušivý emocionální moment. Chybí tu ten moment obrazu, metafory nějakého stavu. Pak to působí polopaticky: vozíčkář je vozíčkářem a my nemáme prostor, abychom  se o toho stavu nějak emocionálně distancovali, jeho situace nás při vnímání divadla "obtěžuje". Bereme-li Risk jako cirkus, v němž artisté a účinkující jsou tím, čím jsou a kde se dokonce s hendikepem artisty může přirozeně počítat v konstrukci čísel tak, aby se zvýšil jejich účinek, problém odpadá. Uznávám, že potíž Risku je tom rozkročení mezi divadelními a cirkusovými ambicemi. Ale termín "drastické citové vydírání" předpokládá, že se s emocemi kalkuluje, a to prostě není pravda. To představení není vždycky úplně šikovné, ale ten, kdo se dívá i srdcem, jasně cítí, že vypočítavé není. A nešikovnost nenazývá vydíráním.

    OdpovědětVymazat
  9. Vladimír Mikulka25. ledna 2013 9:36

    Už zase to dívání srdcem… já nějak nevím. Jako divadelník bych samozřejmě byl nadšený z každého diváka, hledícího na mé dílo srdcem. Když se to ale začne tahat do debaty o viděném, začínám mít tak trochu obdobné pocity, jako když se Táňa Fischerová pouští do úvah o politice. Takže se, s dovolením, budu snažit i dál dívat raději očima.


    Mně nevadila přítomnost Valcháře na jevišti a nikdy jsem nic takového netvrdil. Nešikovnost inscenace – eufemisticky řečeno – mi naopak vadila docela dost, o tom ale tady řeč spíš není. Nejvíc ze všeho mi ovšem vadil způsob, jakým byl Valchář prezentovaný v onom filmu – to bylo drastické citové vydírání se vším všudy a určilo to vyznění celé druhé poloviny inscenace, která s tím pak „nešikovně“ pracovala.


    Dohadovat se o tom, jak moc to bylo nebo nebylo vypočítavé, se mi jednoduše nechce. Znamená to výpravu na velmi tenký led úvah o tom, kdo co myslí upřímně a jak to ovlivňuje vyznění toho, co říká nebo dělá. Upřímně a s nejčistšími úmysly se dá dělat spousta skvělých i spousta příšerných věcí. Opět se nabízí čistě pracovní úvaha – kdyby se vám teď třeba Rosťa Novák přiznal, že to „myslel vypočítavě“, tak byste na tu inscenaci změnila názor?


    Snažím se dojít k tomu, že bychom měli posuzovat to, co jsme viděli – a ne to, co si myslíme, že si mysleli tvůrci.

    OdpovědětVymazat
  10. Honza Struhala9. dubna 2013 9:14

    Pane Mikulko, děkuji za příspěvek. Když jsem se včera v ostravském Gongu ze svého sedadla nechápavě koukal na řičící obecenstvo aplaudující ve stoje, cítil jsem se trochu nepatřičně. Jsem tedy docela rád, že jsem z představení nebyl rozpačitý jen já.

    OdpovědětVymazat
  11. Kateřina Jírová26. srpna 2013 18:28

    Na představení Risku na Letní Letné, shlédnutém ve čtvrtek 22.8.2013, jsem také zůstala v klidu sedět, přestože standardem všech inscenací, které jsem dosud na LL 2013 viděla, je freneticky tleskat ve stoje. Počínaje zesnulým Janem Kašparem z DJC, a konče mými (polo)nevidomými spolupracovnicemi, mě prosté postižení fakt nedojímá, naopak, poučuje o síle ducha. Přestože se inscenace od prvních zimních ohlasů dozajista posunula k mnohem zářnějšímu divadelnímu tvaru, Mikulkovy argumenty stále zůstávají. A že je to asi jediná inscenace, kdy dávám Mikulkovi za pravdu.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme