neděle 29. prosince 2013

Šotkovský: Silvestrovské poselství – o kritice a divadelnících stokrát znova a ještě jednou

Nějakou dobu jsem se snažil následující text pojmout jako souvislý manifest na téma „Co od té kritiky vlastně chceme“. Nakonec jsem to nedokázal, nabízím tedy jen hrst nesouvislých, nijak původních postřehů, k nimž mě inspirovaly některé zdejší metakritické diskuse.

1) Ano, bonmot Milana Lasici „My herci vítáme každou kritiku – pokud je pozitivní“ je nadsazený jen velmi málo, v tomto smyslu si netřeba nic zastírat. Není na druhou stranu pravda, že je chvála jako chvála – jsou kritická ústa, která i když zapějí vyslovený paján, tak se tím soudný divadelník kolegům nechlubí. Na druhou stranu – i ty nejhloupěji napsané kladné kritiky čtou diváci, dramaturgové stagion a především rodiče a zapamatují si z nich pouze to, že byly kladné, nikoli to, kdo a jak špatně je napsal.

2) Pokud vás kritika má někam „posunout“, bude to takřka výhradně kritika od někoho, kdo vás má rád a líbí se mu divadlo, jaké děláte. Jednak kvůli známému psychologickému efektu, že pokud máme přijmout výhrady, musí být v pochvalném obalu, především však proto, že teprve pokud jde kritikovi v divadle plus minus o totéž, co vám, pak vás může smysluplně upozornit na to, že se vám nedaří dosáhnout toho, oč usilujete. 

3) Pokud se někomu výrazně nelíbí divadlo, které děláte, nezbývá než pokývat a jít dál. (Nebo kritika poprosit, aby o vás dál nepsal – na druhé straně chápu argument, že nelze psát jen o tvůrcích, jejichž tvorba je kritikovi apriori sympatická.) Mé nejhorší zážitky s kritikou nejsou z negativních „poprav“, ale z oněch „svátků nedorozumění“, z (slovy Michala Viewegha) „recenzí cukrárny z pera diabetiček“. Třeba když recenze čisté frašky skončí větou, že jde o „inscenaci, při níž se divák všech věkových kategorií pobaví, avšak hlouběji zasažen nebude“. (Zdroj si jistě skrzevá Google dohledáte sami.)

4) Jak ovšem jsem zachytil v jedné FB diskusi a hluboce s tím souhlasím: „Jestli někdo stojí o tu správnou kritiku, která ho posune a já nevím co, tak ta se odehrává ve 2.00 po premiéře v baru. to je ta chvíle, kdy se ti nejlepší kamarád od divadla odhodlá říct pravdu, s vědomím, že bude do rána zapomenuta.“ (Lenka Kolihová Havlíková)

5) A do třetice o té „posouvací“ kritice – nejvíc člověka posune kritika, která se týká práce někoho jiného. U ní totiž není dotčen, uražen, necítí okamžitě potřebu se hájit, nehledá za věcí osobní motivace (trochu více o tom zde).

6) Divadelník tady není pro kritika, ale pro platícího diváka (to je to nejpodstatnější, co jsem si odnesl z četby Mametova Divadla – nevěř těm, kteří si nezaplatili, nedej jim bezplatně právo ti radit nebo si přinejmenším uvědom, že se na všechno dívají z podstaty jinak než „běžní diváci“). Kritik tady není pro divadelníka, ale pro platícího čtenáře. V zájmu jeho času a peněz se mu (teď nemluvím o tzv. odborných periodicích) snaží návštěvu té či oné inscenace doporučit či rozmluvit. Přesto divadelník stále prahne po uznání těch, kteří si nekoupili lístky, a kritik doufá, že jeho recenze divadelníka tak či onak ovlivní a že bude jeho připomínkám naslouchat. Z tohoto základního nedorozumění pramení ve vztahu divadelníka a kritika většina ostatních.

7) Marná sláva, setrvalá kritická přízeň může divadelníka „rozmazlit“ a „zkazit“, setrvalá nepřízeň ho může zdeptat. Nejde jen o „křehkou psychiku“ tvůrců, ale i o to, že úspěch plodí sebedůvěru a bez ní člověk některých věcí v divadle prostě nedosáhne, úspěch plodí i důvěru spolupracovníků a bez ní člověk některých věcí v divadle prostě nedosáhne. Jistě, kdo předkládá svou práci veřejnosti, musí počítat s tím, že bude veřejně posuzována. Vážně si ale myslím, že slova se mají vážit a má se rozlišovat, kdy jde o zásadní selhání, ať řemeslné či etické, a kdy o omyl, který je běžnou součástí práce.

8) Sami jsme ovšem mnohem přísnějšími kritiky práce kolegů než jsou kritici, o to více, že jsme zaujatí pro svůj způsob. A ano, chceme, aby se naše práce pojednávala s úctou, respektem a pochopením, ale když kritik dostatečně „neodpálí“ práci kolegy, která si to podle nás zaslouží, bereme to jako nespravedlnost. A ano, i těm recenzentům, na které neustále nadáváme, leckdy věříme, když píší o inscenacích, které jsme neviděli. 

9) Co mi v české kritice chybí?
Více přemýšlení v kontextech: společenských, zahraničních, jiných umění. Z každého druhu umění znám v Čechách pár kritiků, které rád čtu, i když neznám důvěrně objekt jejich psaní, protože se vždycky dozvím „něco přesahového“. Nejsem si jistý, kolik českých divadelních kritiků bych pravidelně četl, nebýt z oboru.
Důraz na detailní analýzu, schopnost popsat konkrétně režisérův styl i herecký výkon. Kdyby někdo hutně popsal, v čem se liší Špinarův styl od Mikuláška, Fričův od Pácla a doložil to konkrétních režijních řešení, dost by mi to pomohlo ve vlastním uvažování o vlastní práci.
Chybí mi „větší práce“ – důkladnější analýzy, malé monografie režisérů a herců, snaha analyzovat pětiletky či desetiletky konkrétních divadel jinde než v knihách, které sama divadla vydají. Zkušenost z větších formátů má pozitivní vliv i na ty menší, klišé a nepřesné zacházení s pojmy, které se snese v glose či recenzi, se na větší ploše obnaží.

Místo závěru s výhledem do budoucnosti bych rád tento text věnoval nejmenovanému českému režisérovi, který mě kdysi potkal, optal se, co dělám a jízlivě poznamenal, že o mé poslední práci nečetl v Divadelních novinách nic pěkného. Řekl jsem mu, že podle mě v té recenzi bylo pár evidentních nesmyslů a občas jsem měl pocit, že její autor byl na jiné inscenaci. Poplácal mě po ramenou a řekl mi, ať na to myslím vždycky, když budu číst něco špatného o práci kolegů. Dal mi tím lekci na celý život.

27 komentářů :

  1. Ano, ano, zlatá slova. Sportovně musím uznat, že tenhle text věšinu podstatných bodů pojmenovává podstaně přesněji než to, oč jsme se s několika zdejšími kolegy kritiky pokusili v předvánoční diskusi pro LN.
    Za kritiky, tedy vlastně jenom sebe, k tomu snad mohu takto plavmo dodat ještě jeden bod: stejně jako se může seknout inscenátor, může se seknout i kritik (a to daleko za onu občas nesmyslně vzývanou - neboť objektivně neexistující - "objektivitu"). Je to nepříjemné,ale vyplývá to z logiky věci a je nutné s tím počítat. Stejně jako u tvůrců. I v případě seknutí je ale dobré rozlišovat - jak kvantitu, tak kvalitu. A pokud bereme kritiku jako vyjádření názoru autora, je dobré mít na paměti, že občasné seknutí může být svým způsobem cenné - cennější než kritika vzniklá jako bezpečná kompilace toho, co si o představení myslí nebo píšou kolegové a kamarádi.

    OdpovědětVymazat
  2. Výborné shrnutí, obzvláště poslední bod bych uvítal, byť jsem jen "profesionální divák".

    Dovolil bych si ale upozornit na jeden střet plynoucí z bodů 3 a 6. Správně, kritik nepíše pro divadelníky, ale pro platícího čtenáře, jemuž se snaží tu kterou inscenaci doporučit či nikoliv.

    S přihlédnutím k tomuto mi vůbec nepřijde mimo ona ve třetím bodě citovaná věta, že se při frašce divák pobaví, ale nic hlubšího nenajde. Autorka této věty totiž byla pro své čtenáře zdrojem informací o oné inscenaci, dost možná jediným, mohlo jít dokonce o čtenáře, který ani nepřečte recenzi celou a přejde rovnou ke shrnutí, kteréžto takto napsané dle mého výborně plní svou funkci: Někdo "divadelně erudovaný" mi dal palec na to, že na onu inscenaci můžu poslat své rodiče a ti se budou bavit.

    Kéž by diváci do divadla chodili vybaveni aspoň takovouto informací, třeba bych již nezaslechl výrok podobný tomu, který jsem zachytil o přestávce Šedých sedmdesátých: "Mně je to spíš líto, že sem přišli s tímhle a ještě se tváří, že je to bůhvíco, nakonec abych se snad cítila hloupě, že jsem to vůbec nepochopila." A pozoruje publikum při závěrečném potlesku jsem si uvědomil, že ona slečna rozhodně nebyla jediná, komu se ten večer dostalo něčeho, co opravdu nečekal.

    OdpovědětVymazat
  3. Klíčový je bod 6: kritik je tu pro čtenáře (potenciálního diváka), nikoli pro divadelníka. Aby (mu) podal svědectví o daném díle. Ostatně (budu-li příkrý): co je mu po divadelníkovi? Proč by mu na něm mělo záležet? Záležet mu musí na díle, které divadelník vytvořil. Jakmile začne kritikovi na divadelníkovi záležet, jakmile mezi nimi vznikne „užší vazba“ (apriorní sympatie či antipatie) je konec kritika. Neříkám analytika/vykladače díla, ale kritika – hodnotitele díla. Takový kritik pro mě přestává být věrohodný. Nevěřím jeho kritickému soudu.
    Vezmu jako příklad Vladimíra M. Jeho kritiky na Dejvické divadlo či kdysi na režie Ondřeje Sokola neberu jinak než s rezervou, protože vnímám, že mu tito tvůrci jsou apriori sympatičtí. A stejně tak je tomu, jen v opačném gardu, s jeho postojem k Drábkovým pracím. Jana Machalická Vladimírovi recenzi Jedenáctého přikázání neměla zadávat, protože bylo dopředu jasné, jaká bude.
    Znovu ale opakuji: tím neříkám, že dotyčný, především tedy v případě kladného přístupu k dílu, o něm nemůže podat důležité svědectví. Není to ale svědectví kritikovo. Je to svědectví apologeta či jakéhosi potenciálního „dramaturga“ tohoto díla. Ještě jeden příklad z minula: proslulá stať Jana Grossmana „Uvedení Zahradní slavnosti“. Vždyť to je dramaturgický výklad Havlovy hry (včetně onoho známého a všemi omílaného „hrdinou hry je fráze“), nikoli její kritika. Oč podstatnější, z hlediska kritické reflexe, je v tomto případě stať Evy Uhlířové v Divadelních novinách (ale tu prakticky nikdo necituje).

    OdpovědětVymazat
  4. Co se týče bodu 3) , na obecné formulaci by se asi shodli skoro všichni. Potíže nastanou (a zdaleka ne jen zde) když se má v nějakém konkrétním případě rozhodnout, kdy je krtikovo oodmítnutí "v pořádku" a kdy už je důsledkem fatálního míjení. Každý to cítí jinak a žádný rozhodčí neexistuje. Navíc strašně záleží na schopnosti formulovat. Problémem recenze, kterou Jan Šotkovský uvádí jako odstrašující příklad, je totiž taky to, že je napsaná poněkud zmateně. Ona citovaná věta sice vypadá jako exemplární pitomost, ale stačí jí trochu přeformulovat a rázem se změní v docela rozumné konstatování: "Hlouběji zasaženi nebudete, ale dobře se mohou pobavit diváci všech věkových kategorií".

    Ďábel se skrývá v detailech. Kdybychom zůstali u téhle konkrétní recenze: kdo bude posuzovat, jestli se autorka s recenzovaným dílem zcela minula nebo to prostě jen nešikovně napsala. A může být jedno nebo druhé omluvou?

    OdpovědětVymazat
  5. Dojde-li na argumentaci „apriorní blízkostí či apriorním odporem“, je velmi užitečné domyslet, k čemu vlastně tohle na první poslech docela rozumně znějící tvrzení vede, a z jakých nevyslovených premis vychází. Nejde tu zdaleka jen o Martina a o mne. Tvrzení, která vycházející z této logiky se totiž objevují docela často, a zaslouží si být potírány se stejnou zarputilostí jako příbuzné volání po objektivitě kritiky. Takže zcela konkrétně:

    Velmi by mě zajímalo, kde leží hranice, za kterou už je „apriorní sympatie či nesympatie“ nepřijatelně velká. Respektive kdo tu hranici určí. Samotný autor recenze? Nevím, nevím. Když píšu recenzi, snažím se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vyložit, co si o dotyčné inscenaci myslím, neříkám si: „toho režiséra mám rád, toho zas pochválím.“ Mě se zdají být Drábkovy incenace otravné, Vladimír Just je z nich nadšený. Kdo nás rozsoudí? A co pak s tím? Vladimírovi Justovi by stačilo, kdybych o Drábkovi přestal psát jen já, Martin de facto požaduje, abychom o něm nepsali ani jeden - a jednoho i druhého k tomu vede ta samá (bohužel zamlčená) logika. Požadavek tohoto typu totiž nelze vylovit bez přesvědčení, že oni sami znají nebo mohou určit jakýsi koridor přijatelného, apriorními sympatiemi či odporem nezatíženého názoru, a jsou tudíž oprávněni vykázat z toho koridoru ty, kteří do něj nepasují. (Respektive je vykázat z hájemství „důvěryhodných kritiků“ - určovat kdo je, a kdo není kritik, je Martinova dávná obsese. )

    Nebo že bychom to zkusili nějak kvantifikovat? Dvě pochvalné recenze a dost? Lze si v případě, že je to fakt dobré divadlo, dovolit bez pádu do „užší vazby“ tři pochvalné recenze? A nebo je nutné s tou třetí recenzí počkat, až se mi nějaká inscenace toho divadla nebude líbit? A co když Drábek udělá inscenaci, která se mi naopak líbit bude - smím o ní napsat nebo ne? A co když je mi tvorba nějakého režiséra sympatická jen tak trochu: v takovém případě o něm smím napsat pět mírně pochvalných recenzí? Já vím, že mi Martin nezakazuje psát, pouze vyzývá „o těch už nepiš“ . Jenže pokud bychom vzali takový požadavek vážně, skončíme u toho, že recenze mohou psát jen ti, kterým není sympatický ani nesympatický nikdo, nebo pro jistotu nemají na nic žádný názor. Všichni ostatní jsou podle této logiky snadno vyřaditelní, záleží jenom na tom, jak přísný se Martin rozhodne být.

    Opravdu nikoho nenutím, aby mi jako kritikovi kdykoli v čemkoli věřil. Všechny však velmi prosím, aby mé (a nejen mé) názory, zkreslené „apriorními sympatiemi či odporem,“ vyvraceli nějakým jiným názorem - nikoli tím, že můj názor apriori vyřadí.

    OdpovědětVymazat
  6. Jan Šotkovský2. ledna 2014 v 9:30

    Aha, a já si myslel, že je to vskutku evidentní příklad. Nejde o šikovnost - jde o to, že se tu dílu vytýká něco, o co evidentně nikdy neusilovalo. Něco jako nazvat recenzi na Polední úděl "V Dlouhé se tentokrát příliš nepobavíte".

    OdpovědětVymazat
  7. To už se od podstatných věcí dostáváme ke slovíčkaření (i když ani to nemusí být úplně na škodu). Mně dokonce i ten tvůj výrok o Poledním údělu připadá spíš jako nešikovné konstatování čehosi evidentního, než exemplárně zavrženíhodné "vyčítání tragédii, že není komedií". Pokud bych měl na téma míjení se s dílem (které vede k jeho následnému odsouzení) dodat vlastní příklad, doporučuji zdejší diskusi nad Citovým komediantem.

    OdpovědětVymazat
  8. Jan Šotkovský2. ledna 2014 v 10:32

    Anebo domyšleno ještě jinak - sympatie "apriori" přece vychází opravdu spíš z toho že kritik má s tvůrcem milostný poměr, chodí spolu na pivo, dluží mu peníze atd.
    Ale to, o čem píše kolega Švejda, je mnohem víc výrazem toho, že mám slabost pro určitý způsob dělání divadla a favorizuju ty, kteří se mu věnují.
    Pak by ale skutečný kritik byl jenom ten, komu se všechny divadelní přístupy líbí plus mínus stejně.
    A to, obávám se, bych musel kolegu Švejdu škrtnout ze seznamu taky.
    A s tím Grossmanem - a on někdo, nedejbože snad sám Grossman tvrdil, že je to kritická reflexe Zahradní slavnosti? A na brilanci toho textu nic nemění fant, že by kvality té hry Grossman "nezaujatě neposoudil".

    OdpovědětVymazat
  9. Martin Švejda2. ledna 2014 v 18:36

    Vladimíre, myslím, že domýšlíš neadekvátně (a argumentaci "kvantifikujícím" ukazatelem používáš už jen pro efekt). Pochopitelně nevolám po tom, aby někdo objektivně určoval, kdo je a kdo není nezaujatý kritik (a nepamatuji si, že bych někdy něco takového sám stanovoval), ale - ano - kritik by měl sám poznat, kde končí racionální argumentace a kde začíná zaujetí z nějakých hlubších, racionálně i nesnadno uchopitelných důvodů. Neměla by být "slabost pro určitý způsob dělání" kritikem přinejmenším reflektována? Neměl by vnímat, že "slabost" pro něco není dobrým předpokladem pro jeho práci?
    A jak by to měl poznat "nestranný pozorovatel" - třeba člověk, který dotyčnému zadává recenzi? Znát jeho názory na další díla hodnoceného, mít je porovnané s názory ostatních.
    Ano, "plus mínus" stejně akceptovat všechny divadelní přístupy. A pokud některé dluhodobě víc akceptuji či neakceptuji, nepsat, jako kritik, o nich.
    V případě Jana Grossmana jsem se jen pozastavil nad tím, jak je jeho interpretace Zahradní slavnosti často mechanicky přijímána jako její "závazné" hodnocení. A přitom jde o výklad hry, vzniklý jaksi ruku v ruce se samotným autorem.

    OdpovědětVymazat
  10. Jakub Škorpil2. ledna 2014 v 19:21

    ne, Martine, nelze "nepsat o nich". to si profesionální kritik prostě dovolit nemůže. má si ale svých ne/preferencí být vědom. a především, snažit se maximálně poctivě argumentovat, dokládat na příkladech atd. to mu totiž ani při sebevětší lásce nebo nenávist nedovolí "faulovat".

    OdpovědětVymazat
  11. Vtip je v tom, Martine, že ačkoli po něčem takovém výslovně nevoláš, je tvoje argumentace právě na takovém předpokladu založena. V okamžiku, kdy sám sobě přiznáš, že tyhle věci zkrátka nelze ROZHODNOUT, že je možné pouze ARGUMENTOVAT ve prospěch jednoho názoru nebo proti nějakému jinému názoru, ztratí celá konstrukce nenávratně půdu pod nohama.

    Proto je tolik nutné ono domýšlení. Zrádné totiž je, že výzvy k rozpoznávání zaujatosti, k nestrannosti a jiné jim podobné znějí na první pohled velmi rozumě, jenže v sobě skrývají ošklivého čertíka. Počítají totiž s jakýmsi pevným bodem, který v téhle oblasti jednoduše existovat nemůže. Nebo s rozhodčím, který sice taky neexistuje, ale každý má vcelku přirozený sklon považovat za něj sebe sama.

    OdpovědětVymazat
  12. Ano, takhle jsem to pochopil... A právě s tím nesouhlasím, možná máme různou definici, ale o výtku by dle mého mohlo jít, pokud by se obracela k tvůrcům.

    Jenže ona se ta věta přece obrací k potenciálnímu (zcela laickému) divákovi a informuje ho o tom, co mu inscenace může dát a co ne. Nevidím v té větě nic ve smyslu "Možná bys, milý potenciální diváku, čekal, že najdeš něco hlubšího... Ale to by ses mýlil."

    No, vlastně to asi bude opravdu ten ďábel v detailech, protože ten osten výtky se skutečně, když už někde, skrývá v tom, jak je ona věta formulována.

    A pokud jde o tu paralelu k Polednímu údělu, tak aby byla poctivá, měla by být celá, tedy buďto "V Dlouhé se tentokrát příliš nepobavíte, ale dostane se vám výjimečné poetiky, jakou jinde nenajdete" (to je "bezvýtková" formulace), případně s výtkou "Polední úděl nabízí nesporné estetické kvality, avšak příliš se nepobavíte (a kdo ví, zda se vám podaří tři hodiny udržet pozornost)" - jinak řečeno, opět shrnutí pro potenciálního diváka, co čekat může a co ne.

    OdpovědětVymazat
  13. Kdo to bude posuzovat? A proč by to vůbec někdo posuzovat měl? Nehledáte tu náhodou (možná na trochu jiné úrovni) onoho spravedlivého rozhodčího, jehož existenci v tomto vlákně zpochybňujete?

    Totiž, recenzentka napsala recenzi, někdo si ji přečte, na jejím základě si utvoří o inscenaci obrázek a vydá se na ni či na ni někoho pošle. A buďto ten obrázek bude odpovídat následnému zážitku, nebo ne. A podle toho dotyčný bude více či méně věřit další recenzi dotyčné.

    Kde je tu potřeba diskuse o tom, zda se recenzentka s dílem minula? Změní to něco na onom vztahu očekávaný versus reálný zážitek?

    OdpovědětVymazat
  14. To tím posuzování bylo míněno přesně opačně, než čtete (řečnická otázka: "Kdo to bude posuzovat?"). Ale obecně se mi zdá skoro škoda se tu zamotat do diskuse nad tři roky starou, nepříliš dobře napsanou recenzí na inscenaci, kterou nejspíš nikdo z nás neviděl a z níž si jen Jan Šotkovský vzal ilustrační citát.

    OdpovědětVymazat
  15. Jan Šotkovský3. ledna 2014 v 13:53

    Souhlasím s Vladimírem a beru to jako impuls se konečně pustit do chystané antologie citátů z recenzí, kde se komediím vytýká, že sice pobaví, ale nic víc.

    OdpovědětVymazat
  16. Hodně zdaru a pozor na to, aby to bylo opravdu vytýkání a ne pouhé nadbytečné konstatování zřejmého faktu :)

    OdpovědětVymazat
  17. Aha, tak to se omlouvám, zmátla mě ta věta "A může být jedno nebo druhé omluvou?", která mi evokovala, že by to někdo posuzovat měl (protože bez toho mi ta otázka nedává smysl).

    OdpovědětVymazat
  18. Ani taková "výtka" mi nepřijde mimo, jsou komedie, které pobaví, avšak vše, co si odnesu ze sálu, vyměním v šatně za kabát, stejně jako jsou komedie, které pobaví a po odchodu z divadla navíc poskytnou výživnou látku k přemýšlení. Je špatné tyto druhy rozlišovat?

    OdpovědětVymazat
  19. Martin Švejda3. ledna 2014 v 20:56

    Nedomnívám se, že tyto věci nelze rozhodnout, že lze pouze argumentovat. Samozřejmě že (zde) neexistuje arbitr, který by rozhodl, co je a co není objektivní kritika, ale jsem přesvědčen, že jakási pomyslná objektivní kritika existuje a že je třeba se k ní neustále vztahovat, mít ji za úběžník svého psaní. Jinými slovy: považuji za nutné, aby kritik své psaní neustále reflektoval, tázal se (sám sebe), proč argumentuje tak jak argumentuje, uvědomoval si své eventuelní „stranění“. A nastane-li chvíle, kdy zjistí, že není schopen „nestranit“, a kdy tedy přestává být kritikem, ano – rozhodl se přestat psát. Kdybych se, Vladimíre, rozhodl důsledně domyslet Tvůj postoj, dospěl bych k tomu, že kritik by se nad svým psaním vlastně neměl zamýšlet. Neměl by o něm pochybovat. Prostě: jsem kritik – a hotovo.
    Jakube, při „sebevětší lásce nebo nenávisti“ poctivé argumentace nejsi schopen. A poctivý kritik (který už v té chvíli ovšem kritikem není) by to měl buď přinejmenším veřejně přiznat a nebo, lépe, prostě jako kritik přestat vystupovat.

    OdpovědětVymazat
  20. Ale samozřejmě, že se kritik má nad sebou zamýšlet a reflektovat se, to je přece tak jasné, že to snad ani není třeba opakovat. Jenže ty si odmítáš připustit tu úplně základní věc, že když se dva kritici zamyslí - úplně poctivě a se vším náležitým pochybováním - nad jednou a tou samou věcí, mohou dojít k úplně rozdílným výsledkům. Potíž je v tom, že není moci ani osoby, která by je objektivně rozsoudila - mohou pouze co nejpřesvědčivěji argumentovat. Tomu, kdo bude argumentovat přesvědčivěji, budou (v ideálním případě) čtenáři věřit více.

    Pro názornost se ještě jednou vrátím k Drábkovi. Vladimír Just si nepochybně upřímně, poctivě a sebereflektovaně myslí, že Drábek je skvělý autor a režisér. Já si myslím pravý opak. V případě, že Drábek je setrvale skvělý, má pravdu Just - a není nejmenší důvod, aby o něm tvrdil cokoli jiného. V případě, že je Drábek setrvale špatný, mám pravdu já - a taky není důvod, abych tvrdil cokoli jiného. Pokud bude Drábek desetkrát za sebou svělý (nebo mizerný), musí poctivý kritik desetkrát napsat, že byl skvělý (nebo mizerný). Prostě se o tom, co viděl, musím snažit psát co nejpoctivěji a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A ne začít po třetí inscenaci uvažovat způsobem „Zatraceně, už zase se mi to líbí/nelíbí, to jsem určitě zaujatý. Už tom raději nebudu psát, protože Švejda mi po třetí pochvalné recenzi přestane věřit.“

    OdpovědětVymazat
  21. Martin Švejda3. ledna 2014 v 21:59

    A proč by neměl po třetí inscenaci začít uvažovat způsobem „/to vynechávám/, už ZASE se mi to líbí/nelíbí“ - v čem to vězí? A třetí osobu do toho netahej, o tu přece nejde.

    OdpovědětVymazat
  22. Obávám se, že už jsem k tomu tématu řekl vše, co jsem uměl a dál bych se jen opakoval. Samozřejmě, pokud chceš tímto způsobem uvažovat (namísto pro mně osobně podstatné úvahy "bylo to dobré/špatné"), nikdo ti nebrání. Z hlediska důvěryhodnosti kritika se mi ovšem takový přístup zdá nesrovnatelně nebezpečnější než vznik nějaké "vazby". A rozhodně budeš mít problémy při psaní o soustavně dobrých nebo soustavně špatných tvůrcích či divadlech.

    OdpovědětVymazat
  23. Jan Šotkovský3. ledna 2014 v 23:46

    Jsem každopádně zvědavý, Martine, jestli teda budete důsledný a třeba o Romanu Sikorovi, Vladimíru Morávkovi nebo Divadle na Vinohradech přestanete psát. :-)

    OdpovědětVymazat
  24. Martin Švejda3. ledna 2014 v 23:49

    Ano, ta slova o "problému při psaní o soustavně dobrých nebo soustavně špatných tvůrcích či divadlech" mohou být jako resumé naší debaty: pokud mám setrvale kladný nebo setrvale záporný vztah k některým tvůrcům, já osobně bych se snažil o těchto tvůrcích přestat referovat (a stejně tak, pokud bych měl jako redaktor někomu zadávat nějaký referát a byl si vědom této "vazby", nezadával bych mu jej).

    OdpovědětVymazat
  25. Nedá mi to ještě jednou nedomýšlet: když nějaké divadlo udělá pět vynikajících inscenací za sebou, má smůlu, protože budeme hledat někoho, komu se to nelíbí (když teda pominu komplikace plynoucí z toho, že ho nejspíš budeme hledat předem). Pokud nedejbože budou ty inscenace tak skvělé, že se budou líbit úplně všem, nebude se o nich psát vůbec. To tě Martine nezviklá ani to, k jak absurdním výsledkům ta tvoje doporučení vedou?

    OdpovědětVymazat
  26. Jakub Škorpil4. ledna 2014 v 0:28

    ty se na to zdá se mi díváš z pozice vědce, teoretika a systematika. což je logické. a jistě vypadá ta tvoje idea na první pohled v pořádku. ale šedivý strom... (fuj, sám se pohlavkuju za klišé, ale neodolal jsem)
    dva příklady z praxe:
    - někdy v druhé půli 90. let jsem - jak si asi pamatuješ - plevelil SAD a jiná periodika články o Vizitě. měl jsem na ta představení prakticky neomezený přístup a domníval jsem se, že mám díky docházení na KATAP i jistý teoretický aparát. Samozřejmě, že mě to bavilo a líbilo se mi to. Jinak bych to nedělal. Podle tebe jsem měl po x-té recenzi jít od válu. Jenže právě tohle dlouhodobé sledování Vizity mi umožňovalo porovnávat, sledovat vývoj, popisovat stylové i žánrové proměny etc. Vznikl tak - domnívám se neskromně - jistý historicky zajímavý referenční materiál.
    - zrovna nedávno jsem dával dohromady sbírku článku které v SADu vyšly o Pražském komorním divadle (vydá to mimochodem na menší knihu). Podobný případ. PKD jsem kontinuálně sledoval, Pařízek se mi většinou líbil, Jařab mě kontinuálně lezl na nervy. Měl jsem se i tady podle tebe na to někdy kolem roku 2008 vyprdnout?
    a hele, mohl by Srba psát tlustospisy o Burianovi a Patočková o Krejčovi, kdyby k těm tvůrcům neměli nějaký citově zabarvený vztah? Má se prof. Stehlíková přestat zabývat antikou jen proto, že k ní bezpochyby má vřelý vztah?
    zopdovědnost je vždycky na jedincovi a jde o případu k případu. totalitní generální pravidla nefungují.

    OdpovědětVymazat
  27. Martin Švejda4. ledna 2014 v 21:26

    Kdo tady mluví o generálních pravidlech? Oba se pokoušíte mé názory vyhrotit, abyste poukázali na jejich (domnělou) absurdnost, ale místo toho je nemístně zjednodušujete a vidíte je černobíle. Takže znova: kritik dlouhodobě oceňuje či jeví nevoli vůči určitému tvůrci; jeho argumentace se prakticky jen opakuje – jaká je relevance takového hodnocení? Jaký má smysl takovému kritikovi zadávat recenze na tvorbu daného tvůrce? A připomenu to, co jsem řekl na začátku: hodnocení je pouze jednou ze složek kritikova (referentova) aparátu; měl by také umět dílo popsat, analyzovat, interpretovat a pokusit se o jeho vřazení do širšího kontextu, že. Mně tu jde jen o to hodnocení. Janu Patočkovou, vezmu-li Tvůj příklad, Jakube, samozřejmě považuji za nanejvýš erudovanou vykladačku díla Otomara Krejči, ale jako za hodnotitelku rozhodně ne. Její monografie o Krejčovi, její opus magnum, bude ne o Krejčovi „v odstupu“, ale o Krejčovi jako součástí jí samé. Bude „jen“ portrétem, nikoli „kritickým“ portrétem.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme