Tradičně sžíravý ironik Roman Sikora se ve své Snídani s Leviathanem vysmívá leckomu: novinářům (a zejména těm českým a zejména Erikovi), předsedkyním vlád (a zejména té britské), univerzitním profesorům (a zejména těm, co učí v Itálii a zejména těm, co pořád proti něčemu protestují), zpěvačkám (a zejména těm – bůhvíproč – countryovým a zejména těm americkým) a, trochu překvapivě, i dělníkům (a zejména těm skotským). A samozřejmě i kapitálu, mamonu, politice a všem ostatním lidským slabostem.
Neupírám mu talent být tu i onde zábavný (a Jiřímu Honzírkovi a hercům pražského Národního pak to, že mu to většinou nekazí), ale upírám mu cit pro míru a – již poněkolikáté – schopnost to vše dovést k nějakému rozumnému konci. Pointa, jíž se nesluší prozrazovat, je totiž natolik otřepaná (a evidentně z nouze), že ji ani vědomé přiznání k žánru modelové hry neopravňuje.
Roman Sikora se nakonec chová úplně stejně jako onen „tajemný“
Leviathan z jeho hry: vybírá si náhodné oběti, aby se jim vysmál a popásl
se na jejich pinožení. Ale jiný smysl, než jeho obžernou potřebu pobavit se na
jejich účet to nemá.
info o inscenaci zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme