Národní divadlo uvádí Tartuffa: zívačka. Národní divadlo uvádí Tartuffa v režii Jana Nebeského: výtečná zpráva. Ještě lepší by ale byla, kdyby měl Nebeský v Národě na svědomí poněkud jiný titul; to se samozřejmě v pokročilé fázi zkoušení, v níž pozdně povolaný Nebeský do příprav naskočil, už měnit nedalo.
Nebeského inscenace ve Stavovském formou, tématy, humorem i obsazením výrazně připomíná jeho semi-autorské a částečně improvizační kabarety, vytvářené s Lucií Trmíkovou, Davidem Prachařem, Pavlem Fajtem a dalšími v NoDu a jinde. V těch si dopřává rozvolněnost, ostřejší humor, hercům dává možnost plnit si sny (Prachařovi třeba hrát na saxofon); je to trochu večírek s dobrými přáteli. Ale protože ti přátelé jsou tak zatraceně talentovaní a nápadití, stejně jako Nebeský sám, je z toho vždycky velké dílo, které není "jen" rozpustilo zábavou - ať mluvíme z poslední doby o Neúplném snu, NoDu Quijotovi, Kabaretu Shakespeare nebo Lamentu.
Je to jiná linie jeho tvorby oproti sevřenějším, skutečně propracovaným doopravdy inscenacím, jako Král Lear v ND nebo Eyolfek v Dlouhé a koneckonců třeba i Denně (Poníci slabosti) na Zábradlí - byť by jistě mnozí tvrdili, že míra Nebeského svévolnosti, naschválů i nevypočitatelnosti i v těchto titulech přesahuje jejich meze vnímání.
(Třeba jako Radmila Hrdinová, která už podruhé krátce po sobě, navíc znovu nesmyslně, obvinila režiséry v Národním z toho, že se inspirují televizní zábavou.)
Je pravda, že aktuální situace těžko umožňovala Nebeskému něco jiného než takový lehký náčrt; možná že zrovna takový byl jevišti Stavovského divadla potřeba.
Není nemožné si nevšímat Karla Dobrého, přirozeně, pro mne je však hvězdou představení David Prachař, který si ostatně s Nebeským tradičně rozumí a v jeho inscenacích hraje jako o několik tříd větší herec než jinde; znamenitá je taky Kateřina Winterová; rozpustile komediální, skoro až čtvrtníčkovsky laděný Filip Rajmont. A nakonec možná nejdéle ve mně zůstane vzpomínka na lascivně prostopášnickou dvojici Radúze Máchy a Jany Janěkové ml. s jejich flitry, svlékáním a milostným poskakováním. Naopak Jaromíru Mílovou už by konečně měli přestat na jeviště pouštět.
No, a co ty si teda vlastně o Tartuffovi myslíš, Vojtěchu? Jestli správně rozumím tomu, co jsi tu napsal, skoro to vypadá, že tě to bavilo jako dobře zahraná, rozpustilá, ale jinak vcelku nezávazná, legrační podívaná. V čemž se paradoxně shoduješ s Hrdinovou, akorát, že jí se to na rozdíl od tebe nelíbí...
OdpovědětVymazatNa tom není nic paradoxního.
OdpovědětVymazatNo dobře, konec konců o ten paradox tu zas tak moc nejde (o Hrdinovou konec konců taky ne). Spíš by zajímalo, co si teda o Tartuffovi myslíš. Kromě toho, že je to taková sympatická legrácka o ničem.
OdpovědětVymazatjá si myslim, že to je taková sympatická legrácka o ničem. což je celkem v pořádku, protože Moliérův Tartuffe je sračka. už 300 let se to nemělo hrát.
OdpovědětVymazatjá mám čtvrtníčkovský humor rád, takže to byla pochvala.
OdpovědětVymazat"sračka" je možná příliš silný výraz, ale je to prostě banální, příliš průhledné, přímočaré. tu hru jsme četl poprvé někdy ve čtrnácti a už tehdy mi to přišlo hrozně jednoduché. inscenací jsem viděl mraky, ale fungují jen ty, které si dělají srandu přímo z té předlohy. to samozřejmě neznamená, že neexistuje pokrytectví, svatouškovství nebo jiné podobné jevy.