středa 19. března 2014

Varyš: Tartuffe Impromtu! (Národní divadlo)

Národní divadlo uvádí Tartuffa: zívačka. Národní divadlo uvádí Tartuffa v režii Jana Nebeského: výtečná zpráva. Ještě lepší by ale byla, kdyby měl Nebeský v Národě na svědomí poněkud jiný titul; to se samozřejmě v pokročilé fázi zkoušení, v níž pozdně povolaný Nebeský do příprav naskočil, už měnit nedalo.

Nebeského inscenace ve Stavovském formou, tématy, humorem i obsazením výrazně připomíná jeho semi-autorské a částečně improvizační kabarety, vytvářené s Lucií Trmíkovou, Davidem Prachařem, Pavlem Fajtem a dalšími v NoDu a jinde. V těch si dopřává rozvolněnost, ostřejší humor, hercům dává možnost plnit si sny (Prachařovi třeba hrát na saxofon); je to trochu večírek s dobrými přáteli. Ale protože ti přátelé jsou tak zatraceně talentovaní a nápadití, stejně jako Nebeský sám, je z toho vždycky velké dílo, které není "jen" rozpustilo zábavou - ať mluvíme z poslední doby o Neúplném snu, NoDu Quijotovi, Kabaretu Shakespeare nebo Lamentu.

Je to jiná linie jeho tvorby oproti sevřenějším, skutečně propracovaným doopravdy inscenacím, jako Král Lear v ND nebo Eyolfek v Dlouhé a koneckonců třeba i Denně (Poníci slabosti) na Zábradlí - byť by jistě mnozí tvrdili, že míra Nebeského svévolnosti, naschválů i nevypočitatelnosti i v těchto titulech přesahuje jejich meze vnímání.

(Třeba jako Radmila Hrdinová, která už podruhé krátce po sobě, navíc znovu nesmyslně, obvinila režiséry v Národním z toho, že se inspirují televizní zábavou.)

Je pravda, že aktuální situace těžko umožňovala Nebeskému něco jiného než takový lehký náčrt; možná že zrovna takový byl jevišti Stavovského divadla potřeba.

Není nemožné si nevšímat Karla Dobrého, přirozeně, pro mne je však hvězdou představení David Prachař, který si ostatně s Nebeským tradičně rozumí a v jeho inscenacích hraje jako o několik tříd větší herec než jinde; znamenitá je taky Kateřina Winterová; rozpustile komediální, skoro až čtvrtníčkovsky laděný Filip Rajmont. A nakonec možná nejdéle ve mně zůstane vzpomínka na lascivně prostopášnickou dvojici Radúze Máchy a Jany Janěkové ml. s jejich flitry, svlékáním a milostným poskakováním. Naopak Jaromíru Mílovou už by konečně měli přestat na jeviště pouštět.

5 komentářů :

  1. No, a co ty si teda vlastně o Tartuffovi myslíš, Vojtěchu? Jestli správně rozumím tomu, co jsi tu napsal, skoro to vypadá, že tě to bavilo jako dobře zahraná, rozpustilá, ale jinak vcelku nezávazná, legrační podívaná. V čemž se paradoxně shoduješ s Hrdinovou, akorát, že jí se to na rozdíl od tebe nelíbí...

    OdpovědětVymazat
  2. Vojtěch Varyš21. března 2014 12:49

    Na tom není nic paradoxního.

    OdpovědětVymazat
  3. No dobře, konec konců o ten paradox tu zas tak moc nejde (o Hrdinovou konec konců taky ne). Spíš by zajímalo, co si teda o Tartuffovi myslíš. Kromě toho, že je to taková sympatická legrácka o ničem.

    OdpovědětVymazat
  4. Vojtěch Varyš22. března 2014 11:15

    já si myslim, že to je taková sympatická legrácka o ničem. což je celkem v pořádku, protože Moliérův Tartuffe je sračka. už 300 let se to nemělo hrát.

    OdpovědětVymazat
  5. Vojtěch Varyš26. března 2014 23:16

    já mám čtvrtníčkovský humor rád, takže to byla pochvala.

    "sračka" je možná příliš silný výraz, ale je to prostě banální, příliš průhledné, přímočaré. tu hru jsme četl poprvé někdy ve čtrnácti a už tehdy mi to přišlo hrozně jednoduché. inscenací jsem viděl mraky, ale fungují jen ty, které si dělají srandu přímo z té předlohy. to samozřejmě neznamená, že neexistuje pokrytectví, svatouškovství nebo jiné podobné jevy.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme