Varyš: Kdo se bojí Virginie Woolfové (Městská divadla pražská)

A k tzv. hereckým příležitostem ještě jednou. I když Albeeho hra Kdo se bojí Virginie Woolfové (případně Kafky, vlka, kardinála Vlka, papeže etc.) je tak pekelně vtipná, že má smysl ji uvádět i jen tak a je vlastně s podivem, že se tak neděje častěji. Asi půjde hlavně o peníze a přísné podmínky udělení autorských práv. V MDP mají "vztahovek" na reperotáru požehnaně, tak pro jednou sáhli i po jedné dobře napsané.

Nejzajímavější je na novém uvedení Kdo se bojí nový překlad, který pořídil Jiří Josek. Na první poslech se mi zdál velmi zdařilý, i když člověk zvyklý na předchozí verzi (Pellarovi) samozřejmě marně čekal na některé z ustálených obratů.

Od režiséra Petra Svojtky nelze čekat nijak výrazné brikule, ale jak už zmíněno v úvodu, u téhle hry to ani tak nevadí; byť mě linie - konverzační výměna drsných hlášek (černá komedie) - posouvající se postupně k čím dál dusivějšímu psychologickému dramatu a končící v konejšící náruči věčných manželů vlastně tolik nebaví a bylo by zajímavé, jestli by někdo dokázal udržet ve hře pořád jen tu komediální linku. Nebo rovinu hry. Prostě to trochu odlidštit, aby to bylo větší divadlo...

V paměti mi zůstávají především Kostas Zerdaloglu a Alena Sasínová-Polarczyk v ostravské Aréně, jimž se samozřejmě Veronika Gajerová a Aleš Procházka nemohou rovnat. Ale nutno dodat, že občas ani nepřehrávali, Procházka je celkem ukázkový chcípák a Gajerová měla mnoho světlých momentů. Viktor Dvořák sehrál svou úlohu spolehlivě - co si budeme povídat, v téhle taškařici mají mladí roli pouze stafáže, nástrojů, obětí her těch starých manželů - ale nemůžu se ubránit pocitu, že v MDP nemá zdaleka takové příležitosti, jako svého času v Ostravě. Veronika Kubařová je půvabná a trapnou husičku také zahrát dovede.

Co říci: je to standardní představení, které lze vidět, což na poměry MDP rozhodně není málo. I taková na interpretaci přímočará záležitost, jako je Albeeho hra, by si ovšem možná žádala jemnější zacházení, aby z toho byl opravdový divadelní zážitek.

Z hlediska pikantérií musím říct, že mě mrzí, že jsem neviděl libeňskou inscenaci z r. 1963, kde se utkávali herci z pozdějšího majora Zemana: Miloš Willig jednou s Radoslavem Brzobohatým, jednou s Rudolfem Jelínkem. A Daniel Landa (Řeznická 1993), to jistě taky mohlo být něco!