úterý 27. června 2017

Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (neděle 25.6.)

SQUADRA SUA: HAPPY HOUR
JIŘÍ HAVELKA: BLÁTEM PO HLAVĚ
GEISSLERS HOFCOMOEDIANTEN: LOUTNACZ


Česky upatlaný den v DRAKu


Klauniáda Happy Hour se odehrává v luxusní restauraci, jejíž služby ve skutečnosti zdaleka nedosahují úrovně čtyřkového pajzlu. Personálem smýkají neustálé poryvy iracionality, za niž nejspíš může velmi špatná paměť kuchařů a číšníka. Nikdo z nich si nedokáže vzpomenout na víc, než na útržky běžných společenských nebo pracovních postupů. Postavy své akce nikdy nedokončují a často dělají věci, které se vůbec nehodí do daného kontextu. Mají totiž jen velmi mlhavé povědomí o okolnostech situace. Submisivní host, jehož personál „mučí“ svou péčí, se po slabém vzdorování vždy poddá vyšinutým situacím.

Když muž vejde do restaurace v kabátu, chová se k němu číšník jako k dámě. Nejdřív mu políbí ruku, pak ho vysvlékne z jednoho rukávu, načež všeho zanechá. Osudověji se „demence“ postav promítá do samotného vaření. Kuchař, který se rozhodl nakrájet cibuli do polévky, nožem několikrát naprázdno sekne do prkýnka, a pak vhodí zeleninu do hrnce v celku. Tyto nezdary často doprovázejí záchvaty smíchu, které postihují jak diváky, tak samotné postavy.


Inscenace Happy Hour vyvolává dokonale ambivalentní pocity, a v tom je její síla. Radost z pohledu na skupinu, která se dokázala tak důsledně osvobodit od účelového konání, dokáže potěšit ve stejné míře, v jaké zneklidňuje pomyšlení na to, že toto společenství není schopné vytvořit cokoliv hodnotného. Lze se tu radovat z odpoutané tvořivosti a současně se děsit ubohosti, která po všem úsilí vynaloženém na vaření vznikne.

Dvě následující inscenace uvedené o nedělním večeru v DRAKu také zobrazují společnost, která nedokáže vytvořit nic, co by nebylo pochybné kvality či přímo nechutné. Díla ale postrádají ambivalenci a satiricky se zaměřují proti některým rysům současné české společnosti.

V rakvičkárně Blátem po hlavě, která měla v Hradci premiéru, se vše točí okolo paranoidního policisty, jenž trpí fixní představou, že se v zaplivané hospodě skrývá jakýsi pocestný. O něm je přesvědčený, že může za všechnu domácí špínu a je třeba ho proto nalézt a zatknout. Četníkova paranoia ale přivádí do neštěstí hlavně štamgasty. Vznikne velký chaos, v němž se dokonce jeden host na chvíli promění v kentaura a jedna koňská hlava se dočasně připojí k lidskému tělu. 

foto Jiří N. Jelínek

Všichni propadají hysterii, která vede k extrémním řešením (což lze snadno vyložit jako odkaz na postoje některých částí české společnosti k uprchlické krizi). Před nesnesitelným vedrem postavy utíkají rovnou do mrazáku, kde se mění v kostky ledu, a ostatní je pak musejí složitě rozmrazovat. Z nepřehledného ruchu se rodí i obrazy, které v mnohém stereotypní narážky na českou upatlanost posouvají do hravě poetické roviny (fantom sládka se veřejně kaje z toho, že vždy vařil místo piva hnusné bláto).

Pohled na to, jak se postavy "blemcají" v nepřehledných honičkách a v celkové absurditě, přináší především radost. Díky ní se snadněji vstřebává satirická rovina inscenace, která je tu nejspíš nejpodstatnější.

V LoutněCZ jde o divadlo jen minimálně. Je to spíš koncert, který rockově parafrázuje barokní písňový cyklus Loutna česká od Adama Michny z Otradovic. V přestávkách mezi skladbami se promítá předtočená videoreportáž, která vypráví o jednom dni kapely The Geisslers.

Tvůrci používají některé postupy a motivy charakteristické pro barokní umění. Zasazují je ale do sekularizovaného kontextu. Vyprávějí z perspektivy toho "nejposlednějšího z posledních", což je postup, který umožňuje ukázat, jaké masky si lidé ve společnosti nasazují, a oddělit tak skutečné lidské charaktery od přetvářky. Zde veškeré dění natáčí na kameru produkční kapely, jehož všichni zavalují četnými požadavky a nemají potřebu si před ním na nic hrát. Velmi brzy se ale ukazuje, že slabé a líné postavy se nesnaží působit přitažlivě a důstojně ani před sobě rovnými. Jeden člen kapely si dokonce odskočí vykonat "velkou potřebu" do pole, kde na něho vidí všichni ostatní, a nikomu to nepřipadá nepatřičné.



Videoreportáž nakonec příznačně vystřídají záznamy z různých důležitých obřadů, jichž se účastní prezident Miloš Zeman. U slavnostního vynášení korunovačních klenotů opilecky vrávorá, zatímco když si podává ruku s Putinem, dodržuje dekorum ...

Hledáme-li v LoutněCZ sekularizované baroko, jeví se jako pečlivě promyšlené dílo, které se důsledně drží svého jednoduše, leč jasně vymezeného tématu. Bohužel má ale inscenace ještě další, mnohem problematičtější stránku. Silně svádí k tomu, aby ji diváci vnímali jako banální satiru namířenou především proti Miloši Zemanovi a lidem, kteří ho podporují. Poté, co jsem viděla Vernisáž z HaDivadla, Ferdinande! Lachende Bestien nebo Stanislav Majer mluví o stavu své domoviny Studia Hrdinů, je pro mě velmi obtížné přistoupit na takto jednoduchý výsměch Zemanovi. Utužuje totiž rozpor mezi příznivci tzv. pražské kavárny a zbytkem společnosti. Zmíněné inscenace velmi přesvědčivě vyzývají k jeho překonání a odrazují diváky od agresivního výsměchu názorům, s nimiž nesouhlasí.

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme