Mikulka: Divadlo evropských regionů (čtvrtek 29.6.)

ALFA PLZEŇ: POHÁDKY OVČÍ BABIČKY 

DIVADLO J.K.TYLA PLZEŇ: TALENTOVANÝ PAN RIPLEY

DIVADLO VOSTO5: STAND´ARTNÍ KABARET

MALÉ DIVADLO ČESKÉ BUDĚJOVICE: JENOM TŘI MUŠKETÝŘI

Pohádky ovčí babičky Čtvrtek byl den pro legraci. Začalo to ráno v Draku na představení plzeňské Alfy. Pohádky ovčí babičky jsou určené úplně malým dětem, ale bavili jsme se, myslím, všichni bez ohledu na věk. Dost často nás s dětmi těšilo to samé (zvláště loutky tří hloupých vlků byly k sežrání), všichni jsme nepochybně ocenili svižné tempo, my otrlejší se cynicky pochechtávali, když kovář vlkům naturalisticky rozklepával jazyky, a tak podobně. 

foto Tomáš Kilbergr

Ostatně ani ta úvodní kratinká pohádka, ve které hloupý vlk sežere chytrého beránka ještě dřív, než beránek stihne cokoli vymyslet, nebyla docela marná, snad si aspoň některá děcka odnesla poučení, jak to bude vypadat v opravdickém životě. Povedené dětské loutkárny (ano, hrálo se s opravdickými loutkami, to už se dnes skoro nevidí) jsou tradiční hradeckou kratochvílí a jsem rád, že na ni došlo i letos.

Talentovaný pan Ripley Podstatně menší míra divadelní nápaditosti a taky příslovečný „pokulhávající temporytmus“ byl hlavním problémem další plzeňské inscenace. Dramatizace románu Patricie Highsmith Talentovaný pan Ripley, kterou v Besedě předvedlo: Divadlo J. K.Tyla, konkrétně zdejší „mladá sekce“, byla… taková trochu nijaká. Příběh neúspěšného a zamindrákovaného, leč ambiciózního hereckého adepta, který coby „životní roli“ hraje svého bohatého známého (jehož sám zavraždil), se rozvíjel jen kulhavě a pořád se jaksi nedělo nic, čeho by se dalo chytit. Ani po herecké, ani po režijní stránce. Ne, že by to byl nějaký vyslovený průšvih, jenže co s tím, když máte až do konce dvouhodinového představení pocit, že sledujete rozvleklou expozici, že se vás to ani trochu nedotýká, a že už by se konečně mělo začít něco dít.

Stand´artní kabaret Večer jsem se víceméně náhodou přichomýtl na improvizaci Vostopětky, což je radovánka, kterou jsem si řadu let s klidným srdcem upíral – a bylo z toho docela příjemné překvapení. Pánové v téhle disciplíně - jen zdánlivě snadné - viditelně umějí chodit, slyší na sebe, dokážou absurdně rozvíjet situaci, ale i naprosto nečekaně přehodit výhybku (právě tuhle „duškovskou“ schopnost jsem u nich kdysi postrádal nejvíc). Osobně bych se klidně obešel bez několika lacinějších vtipů, ale celkově to byla hodinka strávená docela příjemně.

Jenom tři mušketýři A v noci ještě jedno velmi milé překvapení, ke kterému došlo pozdě večer v plenéru před Drakem. Budějovické Malé divadlo zahrálo legrácku, zvanou Jenom tři mušketýři. V zásadě jde o to, že se tu jen s volnými odkazy na Dumase převypráví, jak se ti tři dali dohromady a jak se dostali k mušketýrům („Je to hezká práce, můžeš mlátit lidi a ještě za to dostaneš zaplaceno“ svěří se publiku poněkud násilnický Porthos). Hraje k tomu kapela se zpěvačkou Josephine, kterážto je zároveň erotickým idolem celé trojice. Opravdu jen trojice, o D’Artagnanovi se na začátku vyhýbavě tvrdí, že je na misi uvnitř pevnosti La Rochelle, a nakonec se provalí, že vůbec neexistuje.

foto Petr Zimund

Představení tohoto typu se popisuje jen o málo lépe než volná improvizace Vostopětky: hlavní půvab spočívá v nepřetržitém rozehrávání verbálních i situačních legrácek - ale přitom je to docela nový příběh, žádná přímočará parodie. Nic zásadního, ale všichni tři pánové (Aleš Surma, Martin Dobíšek, František Hnilička) hrají s nakažlivou energií a velmi šikovně, radost pohledět a posedět. Dokonce i navzdory zimě, která včera v Hradci vypukla po odpolední bouřce. Jen jedné věci nerozumím: proč režisér Janek Lesák přidal neústrojný pokus o velkolepý závěr. Herci nejdřív museli zdlouhavě rozebírat scénu, pak klopotně přivalili obrovského plechového Pegase, vyšplhali se na něj, trochu zamávali křídly – a byl konec. Doma ta akce nejspíš probíhá plynuleji než na loučce před Drakem, ale i tak: nic podstatného tohle finále k předchozímu dění nepřidá, kůň musel stát příšerné peníze, a ještě ke všemu to celé na poslední chvíli poněkud zkazí dojem z jinak ukázkově svižného představení. Představení veskrze sympatického i s tím nadbytečným koněm, aby nedošlo k mýlce.