Mikulka: Divadlo evropských regionů (úterý 27.6.)

DIVADLO V DLOUHÉ: DATING V OSMI
DIVADLO V DLOUHÉ: LUCERNA

Je až překvapivé, jak moc si jsou tyhle dvě inscenace podobné. Nikoli formálně, vždyť proti sobě stojí víceméně tradiční činohra a útvar na pomezí pohybového divadla, ve kterém jsou oba protagonisté hraní čtyřmi herci současně. Společným jmenovatelem je tu však cosi jako „bezpečnost“, „uměřenost“, „solidnost“, zkrátka schopnost nikoho se ani v nejmenším nedotknout, neudělat nic nečekaného. Jenom tak mile, inteligentně a s řemeslnou zdatností sdělovat to, co všichni v hledišti předem očekávají - a pak si za to od spokojeného publika vyslechnout nadšené ovace.

Není na tom nic tak strašného, a samozřejmě nelze přehlédnout ani to, že to v Dlouhé umějí. Ale stejně, pokud bych měl být osobní: mdle nasládlá chuť, kterou po sobě takto pojaté divadlo zanechává, mi není úplně příjemná. Dlouhá má tento typ „diváckého pohodlíčka“ zapsaný v genech (a opět: není na tom vůbec nic špatného), jen se v průběhu posledních let bohužel prosazuje až moc do popředí a přitom stále více chybí cosi na vyváženou.

Tolik tedy obecné postesknutí, které se ani zdaleka netýká pouze dvou titulů, se kterými se Dlouhá představila v Hradci, a teď konkrétně.

Dating v osmi stojí na jednoduchém a spolehlivě zabírajícím půdorysu. Ona a on se připravují na rande na inzerát (ve druhé půlce představení už rande probíhá) a uvnitř se perou různé typy osobností, které má v sobě každý muž a žena. Nebo se to tak alespoň lze dočíst v magazínech, příručkách a populárně-psychologických knihách: mrcha, starostlivá mamina, tvrdá ženská a proti nim svalnatý mačo, starosvětský elegán a věčný kluk. Všichne „vnitřní postavy“ se žertovně představí a pak dojde k rozpačitému setkání dotyčné dvojice, při kterém se to všechno beznadějně smíchá dohromady.

Foto Michael Tomeš

Po posezení ve vinárně a počítání hvězd skončí dotyčný pár v posteli, ráno se na sebe naštvou (protože se oba chovali poněkud pitomě), rozejdou se a pak jim to začne znovu vrtat v hlavě, což je dovede k tomu, aby podnikli kroky k tomu dát to znovu dohromady, protože jim došlo, že ideálního partnera najít prostě nelze. A mezitím padne spousta laskavě ironických bonmotů, opatrně lechtivých žertíků („Máte krásné nohy, kdypak otvírají?“) nebo drobných mouder či postřehů na téma „muži-ženy“. Všichni už jsme něco na tento způsob viděli asi tak stokrát, a dá-li pánbůh zdraví, další stovka na nás čeká v nedaleké budoucnosti. Zahrané je to s rutinovanou jistotou, karikované typy jsou jasně rozpoznatelné, publikum se s potěšením a pobavením poznává. Co více od současného divadla chtít, že ano.

Lucerna se rychle stala diváckým hitem, a není se tomu co divit. Výše zmíněný pocit „nebojte se, milí diváci, tady vás nic nebezpečného nečeká“ je podpořen obecně známou a obecně oblíbenou, i když poněkud přestárlou a naivní hrou, ve které to hrdý a nepoddajný mlynář natře křivákům ze zámku a ještě navíc zůstane věrný své Haničce. Pokud se Lucerna naservíruje trochu, ale opravdu jen trochu odlehčeně, s dobře dávkovanou laskavou ironií, nelze minout cíl. Nějak nevím, co vlastně dál dodávat, v té inscenaci je prostě všechno, počínaje slouhovskými darebáky ze zámku, přes vtipné vodníky a ještě vtipnější manžele Kláskovi až po krásnou a čistou Haničku a mužného Mlynáře (v podání Igora Orozoviče pochopitelně s poloodhalenou hrudí). A samozřejmě, kněžna se chová tak trochu jako moderní žena, ale obavy nejsou na místě, ani v tomto ohledu nedojde na žádné výstřelky.

Foto Martin Špelda

V reakcích na tuto inscenaci Lucerny se stalo zvykem uvažovat o češství nebo o „českém mýtu“ (sami tvůrci si to ostatně vetkli do podtitulu). Jistě, Jiráska i Lucernu lze nepochybně zkoumat i takto, možná dokonce především takto, ale zrovna tady tomu moc nerozumím: já viděl slušně (byť zcela nepřekvapivě) zahranou, s jistým vkusem a zároveň i s jistou podbízivostí naservírovanou hru pro pamětníky. K tomu mýtu by se spíš chtělo s trochou zlé ironie dodat, že divácká obliba právě takovýchto kousků má nejspíš cosi společného třeba s přetrvávající masovou oblibou normalizačního popu nebo socialistických komedií a televizních pohádek. Všichni to znají už odedávna a je to takové hezké, laskavé a bezpečné. Nemám pocit, že by se vůči tomu v Dlouhé nějak zásadně vymezili nebo na dotyčné téma řekli cokoli podstatného. 

Ale abych nebyl nespravedlivý: Lucerně nelze upřít, že to je dobře odvedený lidový kousek. V porovnání s tím, jakým způsobem na podobný divácký segment zaútočilo Národní divadlo ve své nové „klicperiádě“ Mlynářova opička (postěžoval jsem si zde), se Hana Burešová a spol. pohybují přece jen o patro výš.