neděle 25. června 2017

Etlíková: Divadlo evropských regionů 2017 (sobota 24.6.)

IVAN BURAJ: VERNISÁŽ
BRATŘI V TRICKU: PRASEČÍ CIRKUS
MATIJA SOLCE: PSÍ ŽIVOT


Bedřichu, zboř to!


Do role intelektuála-umělce Bedřicha obsadil režisér Ivan Buraj ve Vernisáži svého dramaturga Matěje Nytru. Jeho neschopnost se herecky vyrovnat Lucii Andělové a Jiřímu Miroslavu Valůškovi v rolích manželů je určující pro celkový výklad Havlovy hry. Proti naivně snobskému páru tu nestojí kultivovaný umělec-intelektuál s morální převahou, ale ubožák spoutaný tvůrčím blokem.

Andělová s Valůškem buranství svých postav až groteskně nafukují. V urputné snaze si získat Bedřichův obdiv postavy například vynakládají mnoho úsilí na to, aby "svého" intelektuála svedly ke společnému sexu. Jejich nesnesitelnost působí především roztomile. Na nervy zde leze hlavně Nytův Bedřich, který připomíná přemoudřelého chlapečka, jenž odmítá ostatním půjčovat hračky. Je nezdvořilý a necitlivý a často manžele přestává poslouchat v půli věty, načež jen tupě zírá do prázdna. Občas se zvedne, prkenně popochází po místnosti a se zkoumavým pohrdáním oťukává stěny bytu.




Manželé svůj domov vnímají a vychvalují jako luxusní palác, zatímco Bedřich ho vidí stejně jako publikum. Jde o chatrně stlučenou boudičku, která by se možná při prvním silnějším bouchnutí rozsypala. Podobný charakter má vychloubačná společenská maska manželů. Nejspíš by stačilo několik argumentů a ukázalo by se, že Věra a Michal na svém snobském vystupování nelpí tak moc, jak by se mohlo zdát. Bedřich je ovšem líný se svými hostiteli vstupovat do jakékoliv debaty a nejraději by s nimi neměl společného vůbec nic.

Vernisáž v HaDivadle je už druhou inscenací, s níž jsem se letos setkala, která se úspěšně vyhýbá stereotypnímu a příliš laskavému výkladu typizovaných postav intelektuála-umělce z Havlových dramat. Tím dalším titulem mám na mysli Ferdinande! Michala Háby z uskupení Lachende Bestien. Inscenaci lze na hradeckém festivalu vidět v úterý.

Ustupte prosím, poletí prase


Úplně jiný druh zážitku přinesl pouliční Prasečí cirkus Bratří v tricku na Malém náměstí. Kvalita vystoupení spočívala hlavně ve schopnosti Pana Václava Jelínka a Adama Jarchovského udržet po celou půlhodinu pozornost diváků cirkulujících ve veřejném prostoru. Samotné artistické triky jim sloužily spíš jako příležitosti k pobavení diváků předstíranou nešikovností (i když možná nebyla vždy předstíraná …). Neustále museli bránit svůj prostor pro hru před malými dětmi, které ještě nevěděly, že se nechodí na jeviště. V posledních scénách se jim podařilo vzít do hry skoro celé náměstí. Nejdřív si za doprovodu dramatické hudby přehodili plyšové prase z jednoho konce na druhý. Nakonec přišlo překvapení v podobě růžových balónků, které „porodilo“ šusťákové prase, jež do té doby tvořilo scénografickou dominantu prostoru. Jednalo se o velmi úspěšný experiment s možnostmi "tekutého" jeviště.



Dášenka v Hitlerově krabici


V Psím životě proti sobě stojí dvě oblasti hereckého talentu Matiji Solceho. Tou první je jeho schopnost budit dojem, že mu neunikne nic, co se v sále odehrává, a že vše ovládá. Spontánně totiž reaguje na leckteré šustnutí v šapitó, a to diváky udržuje ve střehu. Napětí uvolňují jeho hudební vstupy, které dokážou divadlo na chvíli proměnit v koncert-party a přítomné spojují. Těchto schopností zde Solce často využívá, když oživuje loutky vyznavačů smrtícího absurdně byrokratického diktátu. Dokáže diváky například přimět, aby spontánně souhlasně přikyvovali modrému králíčkovi, když v trumpovsko-hitelrovském stylu vykřikuje, že vše modré je „great“.

V protikladu stojí Solceho schopnost přetvořit snad jakoukoliv hmotu tak, aby přesně vystihovala chování tvora, kterého si vymyslel. Rodiče Dášenky například vznikají animací nijak neupravených krabic od bot. Sama Dášenka má nejprve podobu pouhého malého kousku vaty. To, že zvířata většinou působí velmi roztomile, není v této inscenaci nejpodstatnější. Důležité je napětí mezi životadárnou silou Solceho imaginace a stereotypně suchopárným a panovačným myšlením jeho vrahů-byrokratů.

foto Václav Kracík

Z této atmosféry se pak vynořují tragikomické situace jako je například ta, v níž do letadla nastupuje plyšový klokan. Celní kontrola mu postupně zabavuje vše, co by mohlo explodovat. Počíná to zubní pastou a končí baterkou, bez níž klokan zkolabuje.

Psí život je nejvyváženější inscenace, v jaké jsem kdy Matiju Solceho viděla. Během loňského ročníku se festivalu bylo možné setkat s několika jeho velmi chaotickými improvizacemi o smrti, které ale většinou dokázaly uhranout natolik, že nebyl důvod přemýšlet o jejich struktuře. Naskytla se tu i příležitost navštívit atmosférickou inscenaci KAR, na níž se Solce podílel především režijně. Té se ale spontaneity ve srovnání s jeho ostatními díly nedostávalo. V Psím životě se však spojilo to nejlepší z obojího.

více informací o festivalu zde
fotografie, u nichž není uveden autor, pocházejí z oficiálních webových stránek inscenací

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme