Píza: SOMA (Martin Talaga, Galerie Mánes)

V krajině procitající hmoty

Ve výstavním prostoru Galerie Mánes uvedl choreograf Martin Talaga svůj absolventský projekt SOMA, performanci zkoumající evoluci těla od neztvarované hmoty po výstavní exponát. V soukromé výstavní hale, určené především výtvarným instalacím, se jedná o ojedinělý divadelní projekt, tematicky pracující s neutralitou a rozměrností daného prostředí. Samotný název odkazuje k víceru významům; řeckému sóma, tělu mrtvému i živému, k tělesnosti jako opozitu k duševnu, nebo také tělu jako celistvé hmotě.

Zpočátku jsou doprostřed prázdné scény symetricky složena dvě nehybná nahá mužská těla. Výchozí pozice performerů záměrně znemožňuje divákům zahlédnout obličeje, skryté za zborcenými trupy a údy. Účinkující nepředstavují rozvinuté individuality, ale torzovitou hmotu, jež teprve postupně procitá do života. Místy pak připomínala surově osekaná ptačí těla z masového chovu, což v kombinaci se zápachem spáleného oleje v místnosti (jenž byl s největší pravděpodobností nezáměrný) vytvářelo groteskně hrozivou podívanou.

Procitnuvší zdeformovaná těla, vzdálená od sebe na půl druhého metru, nevykazovala známky lidství, ani na sebe ve fázi zrodu nijak nereagovala. Jako by pro vzájemný kontakt nebylo v daném prostoru opodstatnění. Od sebe se odlišovala jen specifickými gesty, záškuby, trhavými tiky nebo trajektorií pohybu. Performerům se díky technické preciznosti podařilo opakovaně zmást diváka v momentech zběsilých záchvěvů a vlnění, kdy nebylo možné vysledovat vrchní část těla, zůstaly jen zrcadlově rozpůlené trupy se zkřivenými končetinami.

foto Petr Kurečka

Křehkost úvodního výstupu, během něhož představení nabývalo neobvyklé intenzity, doplňovala elektronická hudba, či přesněji šumy a zvuky. Valčíkové melodie nebo třeskutý úryvek z Orffovy Burany pak ohlásily novou etapu evoluční procesu: těla se výrazněji rozhýbala, napřimovala a vstupovala do zdrženlivé interakce. V daném kontextu však působily takto zprofanované melodie rušivě a křečovitě. Ani v této fázi, jež vyústila v úplné napřímení těl a odhalení tváří, performeři nevykazovali známky lidství. Mechaničnost fyzického projevu korespondovala s umělými objekty, s nimiž se dva z účinkujících pokoušeli splynout. Zatímco se jeden ostýchavě maskoval velkou bílou krychlí a druhý v pozadí zaujatě natahoval svou vlastní kůži do nejkrajnějších možností, poslední a nejprůbojnější z trojice účinkujících na scénu vstoupil jako čtyřnohý „hybrid“, s umělými končetinami místo rukou. Poté, co si v prostoru vydobyl dominantní pozici agresivními, až zvířeckými výpady (tlukot umělých částí o podlahu evokoval přešlapování rozdrážděného býka), kusy figuríny odhodil a zaujal pozici pomyslného alfa samce.

Postupně začali všichni tři performeři svá těla narcistně vystavovat na odiv a snažili se uzurpovat si pro sebe tu část jeviště, kde by jejich muskulatura a dokonalost tělesných proporcí nejlépe vynikly. V samém závěru vývoj vygradoval do módní přehlídky nahých těl v celé jejich estetické působivosti. Tento akt završil cestu od těla jako nezformované hmoty k tělu jako dokonalému produktu. Platí tu ale stejná výhrada jako v případě hudby: exaltovaná chůze zbytečně strhávala představení do konkrétní významové roviny a narušovala jinak křehký jevištní tvar. Tím spíš, že téma odlidštěnosti a vzájemné rivality bylo implicitně přítomné už od samého začátku v umístění živých těl do galerijního prostředí, kde proces sebescénování motivoval performery k soustavnému soupeření o divákovu pozornost.

Ve sterilním výstavním prostoru se těla postupně vyvíjela z beztvarého živého tělesa k vnějškově krásnému, ale prázdnému objektu. Probouzející se torza nerozvinula svoji lidskost, dospěla pouze do vzpřímené a do sebe zahleděné formy. Hlavní síla představení přitom tkvěla v asociativní hře s divákem, v náznacích, prchavých gestech a abstrakci, podněcující imaginaci; naopak konkrétní prvky sváděly k doslovnosti a subtilní atmosféru rušily.

LUDVÍK PÍZA

Choreografie: Martin Talaga
Performeři: Marek Menšík, Radim Klásek, Anton Eliáš
Hudba: Myko
Kostým, scénografie: Kateřina Jirmanová Soukupová
Světla: Karlos Šimek
Produkční: Dominika Antonie Skalová

Psáno z premiéry 23. 5. 2017. Potenciální reprízy jsou plánovány v nadcházející sezóně.