pondělí 4. června 2018

Etlíková: Londýn 2018 - Pochybná divadla I.

Poslední dva měsíce jsem strávila na stáži v londýnské agentuře Live Art Development Agency[1] (jejíž činnost teprve představím), přičemž jsem popsala tři sešity a kousek různými poznámkami. Pocit, že mám jisté právo se o těchto zkušenostech vyjadřovat veřejně, jsem získala teprve před pár dny. Rozhodla jsem se, že by bylo hezké z oněch chuchvalců myšlenek vydestilovat seriál na NaDivadlo. Tohle je jeho první díl. Pravou tvářnost slov a odpovědi na všechny otázky odhalí následující díly …

Radikální řeč těla

Když se některé divadlo propaguje jako radikální a politicky angažované, vybaví se mi nejdřív zkušenosti z některých návštěv českých nezávislých divadel, kdy tvůrci podávají své vidění světa (s nímž často víc než sympatizuji) v tak racionální podobě, že to neponechává skoro žádný prostor neuchopitelné složitosti a rozbíhavosti, které jsou přirozené setkání mnoha lidí s různými způsoby tělesného vyjadřování, empatie a životního naladění. Mívám pocit, že tvůrci vůbec neberou ohled na to, že je každý člen publika jiný, a proto ani nemohou přesně zaměřit svůj pokus o komunikaci a zůstává po nich atmosféra výkřiku do vzduchoprázdna. Těmto předsudkům se často vymyká tvorba v rámci tradice inspirované německojazyčným angažovaným divadlem a rozhodně se mezi ně neřadí mé zážitky z posledních dvou měsíců v prostředí londýnských „podzemních“ divadel jako jsou Camden People’s Theatre u Warren Street, Toynbee Studios na Aldgate East nebo The Yard v oblasti Hackney Wick, která své produkce označují za “radikální” s naprostou samozřejmostí.

foto Mauro Depau

První setkání mě trochu frustrovala, představení totiž postrádala hodně z toho, čeho si české divadlo cení, a naopak jsem se cítila přehlcená množstvím mluveného slova a předčítáním z populárních filozofických nebo prostě jen oblíbených knih a deníků herců. Chvíli pro mě také nebylo snadné přistoupit na fakt, že inscenace bývají postavené na vyprávění jednoho herce o vlastních životních zkušenostech. Považovala jsem to za projev sebestřednosti (a vlastně se mě ten názor v případě některých slabších titulů stále drží), postupně jsem ale začala vnímat autobiograficky zakotvené monology jako zrcadla, v nichž se ve vší své pokřivenosti odrážejí hodnoty mainstreamové britské i obecněji globalizované společnosti. A časem jsem také dokázala ocenit, že se zde vyvinul pozoruhodný vyhraněný způsob herectví (o něm ale až trochu později). Produkčně patří toto divadlo k těm nejskromnějším: scéna se dá postavit i zbourat do půlhodiny (takže lze běžně zahrát dva zhruba hodinové tituly za večer) a málokdy se na představení podílí více než jeden herec. Chudobu výrazových prostředků ale vynahrazuje něco pro divadlo mnohem podstatnějšího: velmi osobní vztah všech zúčastněných k dění na jevišti. To se projevuje neuvěřitelnou ochotou diváků reagovat na výzvy k diskusi, ke sdílení zážitků a třeba i ke vstupu přímo na jeviště.

Publikum od herců očekává, že dají jasně najevo, z jakého společenského prostředí přicházejí. Silné levicové zaměření těchto setkání je samozřejmostí, o tom se ani nemusí mluvit, a tak se mohou herci věnovat konkrétním detailům ze své každodenní životní zkušenosti, nejrůznějším pocitům nespravedlnosti a myšlenkám, které z toho všeho vyplývají. Mocné je ale vědomí, že všechny spojuje (nebo to tak alespoň působí) skutečnost, že před nimi zůstala uzavřená cesta k úspěchu v mainstreamové společnosti, ať už to způsobila „problematická“ sexuální orientace či genderová identita, chudoba nebo třeba jen silná vrozená nechuť přijmout „ty správné“ hodnoty. Diváci, které tvůrci obvykle oslovují jako příslušníky nejslabších sociálních vrstev vystavených jistému opovržení ze strany mainstreamové společnosti, se do zdejších hledišť nedostávají jen po promyšlené volbě kulturního programu na volný večer, ale jsou k účasti na představení tak trochu předurčeni.

Fotka uživatele Pink suits.
z Facebooku skupiny Pink Suits

Často jsem si představovala, jak z Camden People’s Theatre (asi nejprofesionálnějšího a co do počtu titulů nejaktivnějšího divadelního střediska) vychází vír, který přitahuje všechny „slabé“ a „nepřizpůsobivé“. Já jsem v tomto smyslu nebyla žádnou výjimkou. Do Londýna jsem přijela se záměrem co nejvíce prozkoumat zdejší kulturu, ale nevzdat se přitom života podle hodnot, které jsem si oblíbila v Praze. Například že jsou povolání spojená s uměním plnohodnotná a nezaslouží si být rozmělňována nesouvisejícími brigádami, pokud to není existenčně nezbytné a neplynou z nich jiné cenné zkušenosti. Toho bych se samozřejmě musela vzdát, kdybych toužila vidět především tvorbu slavných jmen (a to i těch nemainstreamových), protože divadla novinářské vstupenky téměř neposkytují a lístek na běžnou produkci v Barbican Centru může stát v přepočtu třeba 1350 korun (a to se jedná na poměry místního „divadelního průmyslu“ ještě o velmi slušnou cenu). Camden People’s Theatre a spřízněná místa byla zkrátka logickým cílem mého hledání, možností nabažit se divadla a neutratit za to celé své úspory.

V prostředí, které má ráz azylu uprostřed nepřátelského světa, ztrácí vysvětlování politických postojů na důrazu a na abstraktnosti a stává se z něj jeden z mnoha nástrojů duševní hygieny. V centru pozornosti stojí řeč těla, kterou zdejší herectví zvýrazňuje. Mluvené slovo ozřejmuje, jakým způsobem se fyzický „jazyk“ (ne)vyrovnává s tlaky vnějšího světa na to, aby se vtěsnal do konzervativních očekávání bez ohledu k tomu, že to často vůbec nemusí být zdravé. Nekompromisní naslouchání potřebám vlastní tělesnosti lze také považovat za nejsilnější zbraň komunity, která se na divadle schází a stmeluje. Během představení se zúčastnění vzájemně podporují v uvolněném chování. To může být velmi nakažlivé ve smyslu Artaudova divadla jako moru (britští blogoví kritici se ostatně na francouzského vizionáře občas odvolávají) a především se svoboda v pohybech snadno přenese i za hranice divadla – jde o něco, co si diváci mohou odnést natrvalo a bezděčně ovlivňovat i ty, kdo by se do „podzemních“ divadel nevydali. Proto se nedá jednoduše říct, že se v tomto prostředí hraje pouze v rámci sociální bubliny. Londýnskému „podzemnímu“ divadlu se podařilo vyvinout velmi dobrou strategii, jak hrát v bezpečí chápající komunity a současně se nezadrhnout u pouhého „přesvědčování přesvědčených“.



[1] http://thisisliveart.co.uk/

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme