sobota 16. června 2018

Etlíková: Londýn 2018 - Pochybná divadla IV.

Musí se to uskutečnit

V prvním dílu jsem psala, že je londýnské „podzemí“ natolik levicové, že se o tom ani nemusí diskutovat. Teď je namístě se nad tím tvrzením pozastavit. Nejsem si totiž jistá, jestli se jedná doopravdy o tak extrémně levicový projekt, jak se často říká. Live art částečně navazuje na atmosféru revolučních 60. let minulého století, a jeho kořeny sahají i do období, kdy bylo v módě heslo „épatez les bourgeois!“, ale jako samostatná kategorie vzniklo teprve v osmdesátých letech a na jeho způsob radikality nelze plně vztahovat stereotypní představy umělců-ničitelů a nadšených objevitelů multikulturality z dob hippies.

Joshua Soafer píše ve svém článku Co je live art?, že vzniklo z potřeby vymezit se proti trendu, v němž se z umění stalo zboží. Logickým východiskem se tehdy stalo ustavení dostatečně neuchopitelného a formálně otevřeného uměleckého druhu, jehož hmotná podoba by mizela v okamžiku svého vzniku. Současní live umělci a lidé, kteří se věnují psaní o jejich událostech, svou tvorbu často charakterizují s pomocí pojmů jako kritický, analytický k mainstreamovým politickým strategiím a zpochybňující konzervativní normy. Osobně si ale nejsem jistá, jestli jsou tyto pojmy z celkového pohledu přesné, protože skutečnou radikalitu live art vnímám na mnohem méně racionální úrovni, než je ta, k níž se vztahují zmíněné termíny.

Live art patří přehlíženým skupinám, jejichž hlasy nemají v celospolečenské debatě dostatečné zastoupení nebo vyznívají nepřijatelně zkresleně. Vytváří pro ně dostatečně láskyplné a podporující sociální bubliny, kde mohou alespoň někteří jejich členové pojmenovat a uchopit příliš dlouho nevyslovené osobní i kolektivní představy, které je pronásledují ve všedních životech a mohou přerůstat v depresi nebo ve vytěsnění skutečnosti. Live art tak uvolňuje napjatá místa ve společnosti a slouží nejenom touze po jejím rovnějším uspořádání, ale vlastně také k udržování konzervativních pořádků, protože pomáhá přetvářet potenciálně destruktivní slzy a agresi v mírnější tvůrčí energii. V této souvislosti se mi vybavuje výrok britského expremiéra Davida Camerona: „Neprosazuji homosexuální sňatky přesto, že jsem konzervativní, ale právě proto.“ Dát někomu pocit, že může být sám sebou, znamená mimo jiné nasměrovat jeho pozornost ke starostem o vlastní soukromý život a potlačit jeho potřebu měnit ten veřejný.

Live art se občas odvolává na ideály filozofa Jacquesa Rancièra a jeho model společenství, kde smí všechny strany projevit svůj názor a dovolit si luxus nesouhlasit, aniž by byly z dialogu vyloučeny. V celkové britské praxi se ale jedná o značně nevyrovnaný dialog: v jednom týdnu lze na kanálu Channel 4 naladit podivnou, zmanipulovaně působící debatu o transgenderové identitě z cyklu The Genderquake (zde)[1], a také navštívit až zázračně působící live art setkání simulující naslouchající prostředí. Způsoby výkladu skutečnosti, proti nimž se live art vymezuje, jsou příliš všudypřítomné a lepkavé na to, aby je bylo možné na té nejveřejnější úrovni racionálně kritizovat a neopakovat přitom pořád ty samé levicové teze a jako kolovrátek se stále podobnými způsoby nenavážet do podobně vystupujících politiků a podobně založených myšlenek.

The Genderquake Debate, Channel 4

Live art sice působí pouze v relativně malé skupině lidí, zato se ale dokáže zarýt do hloubky. Z inscenací, které z něj vycházejí, jsem získala dojem, že se často hrají kvůli několika vrcholně upřímným minutám, v nichž dochází k radikální proměně vnímání, která v ideálním případě způsobí, že divák odchází s jasným a racionálně podloženým novým úhlem pohledu na společnost. Nedosahuje se toho ale ani tak s pomocí rozumného argumentování, jako spíš prostřednictvím rafinované a velmi přirozené hry s emocemi, která po čase ústí do vrcholného momentu, kdy se teoretické vědomosti v přítomnosti diváků mění ve společně uvědomovanou skutečnost.

Zde pár příkladů, jak takové momenty vypadají v praxi:

Děti. Live art zaměřené na mezigenerační publikum je můj zatím nejoblíbenější žánr, který se v rámci LADA začal rozvíjet teprve nedávno. Nejnovějším projektem je publikace PLAYING UP autorky Sibylle Peters a činnosti soustředěné kolem ní. Jedná se o balíček 36 karet s rozličnými instrukcemi, které děti ve spolupráci s rodiči navádějí, jak vytvořit vlastní umělecké počiny po vzoru významných děl minulosti. Autorka zdůrazňuje, že při naplňování úkolů děti nemusejí opouštět přirozené prostředí a obvyklé předměty svých her, ale přesto vše, co dělají, získává na závažnosti. Především to, co zavání zlobením. Například karta, která se inspiruje projektem On the Scent skupiny Curious navádí děti k tomu, aby si vybraly silně aromatický předmět a schovaly ho na nenápadné místo v domě, a poté nechali ostatní členy skupiny po čichu odhadovat, o jaký zápach jde, z čeho vychází a kde se skrývá. Karta podle konceptu Mariny Abramović Freeing the Voice děti vyzývá k tomu, aby nastavily budík na pět minut, lehly si na podlahu a křičely, dokud se nerozezní zvonek.

veřejná akce PLAYING UP v prostoru Cambridge Junction, foto odsud

Je něco úplně jiného, když děti popouštějí uzdu své fantazii za zády rodičů, než když v nich pozornost a spolupráce dospělých podporuje pocit, že má jejich zlobení hodnotu. Peters v jiné své publikaci zdůrazňuje, že mezigenerační live art reaguje na zkušenost, že dětem bývá pod záminkou jejich ochrany před příliš vážnými a složitými problémy odpírána jakákoliv, byť jen pasivní účast na veřejném a politickém životě, a tím je v nich podněcována představa, že se automaticky jedná o nepřátelskou oblast. V rámci PLAYING UP lze ale dětem (mimo jiných zkušeností) alespoň v malém množství dopřát trochu riskování a lehkomyslnosti, jichž se dospělí dopouštějí v nepoměrně větším množství, než by odpovídalo iluzorní idealizované představě světa, v níž mnoho rodičů své potomky vychovává. V neposlední řadě se ale učí také dospělí. Například brát vážně to, čemu někteří live umělci říkají po vzoru stejnojmenné knihy Sianne Ngai „ošklivé pocity“, jako je projevování odporu, živosti a smutku. Peters v herním návodu zdůrazňuje zásadní podmínku úspěchu všech těchto vzdělávacích strategií: záměry je třeba důsledně uskutečnit, jinak k žádné výrazné proměně nedojde.

Panika a imigrace. Pokud máte šanci navštívit inscenaci/instalaci Phobiorama nizozemského umělce Driese Verhoevena, tak rozhodně nečtěte následující řádky, neboť bohužel obsahují spoilery, které mohou vážně poškodit váš zážitek. V účastnících, kteří v hale připomínající pouťovou atrakci nasednou do osamělých autíček jako z horské dráhy a nechají se temným prostorem a s pocity nejistoty vozit hodinu stále dokola, může tato cesta vzbudit odzbrojující směsici neklidu, smíchu, dojetí, trapnosti a studu. Po celou jízdu příšeřím problikávají malé televizní obrazovky, z nichž znějí rozzuřené projevy vůdců teroristických organizací nebo nejrůznější analýzy předpovídající úpadek Evropy. Na trase musejí diváci „čelit“ strašidlům – nejprve asi dvacet minut neustále potkávají herce v realistických kostýmech medvědů s ostrými zuby, kteří se je chystají sníst, pak „medvědi“ svléknou kostým a stanou se děsivými klauny. Nato přichází moment, kdy se situace prohloubí a herci s diváky přestanou laškovat. Každý si najde „svůj“ vůz, do jehož přední části naskočí a divákovi/dvojici diváků v něm věnuje několik minut intimního go go tance, přičemž mu/jim hledí zpříma do tváře. Na chvíli se z prostoru mezi nimi může stát ostrov sám pro sebe, který nezanikne ani, když si tanečník (zatímco se stále s úsměvnnou perverzností pohybuje), sundá masku a odhalí vlastní zarostou tvář arabského nebo černošského typu. To se sice dalo očekávat, ale těžko se připravit na chvíle, jež následují. Herci totiž ani po tomto odhalení neuhnou pohledem a dál několik minut bedlivě a s vážnými výrazy sledují tváře vybraných diváků.

Součástí představení je setkání s extrémně přívětivými účinkujícími v zákulisí, kde se můžete mimo jiné dozvědět, jakým jste na ně působili dojmem. A pokud vás začnou utěšovat, protože ve vaší tváři četli strach, a mimořádně mile vás ujistí o tom, že obavy jsou přirozené a nemusíte si je vyčítat, nejspíš nebudete mít chuť jim vysvětlovat, že jste volili stranu potírající protiuprchlickou paniku a čtete levicové časopisy. To totiž není až tak podstatné … 

foto odsud

Chudoba. Camden People’s Theatre uvedlo v rámci svého festivalu Common People: A festival exploring working-class experiences inscenaci Opal Fruits, one-woman show herečky a choreografky Holly Beasley-Garrigan. Představení mělo podobnou strukturu jako Phobiorama: v první, podstatně delší, části představení se mísila hravost se zneklidňujícím podtónem, a pak představení lapilo diváky jako do pasti.

Výsledek obrázku pro Opal Fruits Camden
foto Camden People's Theatre

Herečka dokázala s obecenstvem navázat ještě intimnější vztah, než bývá obvyklé. Měla totiž silné charisma: oči plné energie, přirozené pohyby, projevovala vnímavost ke všemu, co se šustlo v jejím okolí, a její schopnost být vtipná se projevovala spíš ve způsobu, jakým co říkala, než že by vymýšlela hříčky (i když prvních 15 minut strávila na jevišti nahá, úplně schovaná za pověšeným ručníkem, a bylo na divácích, aby jí vybrali kostým a podali jí ho do úkrytu). Přitom průběžně naznačovala, že se během zkoušení přihodilo něco, co zásadně změnilo jeho směr. Jádrem jejího autobiograficky působícího vyprávění byla metafora lahodných a laciných ovocných bonbónů, které si její rodina mohla dovolit i v situaci, kdy dětem nezvládla zaplatit například lístky do kina nebo na jiné kulturní akce. Bonbóny ale byly jen zástupným obrazem pro snadno opatřitelné drogy, k nimž se uchylují dospělí lidé bez finančních prostředků, v životní krizi a ve stavu společenské izolace a frustrace. Po celé asi dvě třetiny představení herečka velmi konkrétně vysvětlovala podmínky, které předcházejí pádu do tohoto druhu závislosti. Pak na ex vypila skoro plnou lahev svítivě žlutého alkoholu, který do té doby průběžně usrkávala, a oznámila, že krátce po začátku zkoušení zemřela její sestra, jejímž osudem se celé předchozí vyprávění inspirovalo.

Konkrétní a velmi osobně laděné vyprávění pak už nemělo ráz něčeho, nad čím lze debatovat v politickém kontextu, obhajovat to nebo napadat, a ani nešlo o soukromé svěřování se. Byla to zveřejněná pravda. Představení, v němž se v extrémně silné podobě koncentrovalo mnoho rysů typických pro ostatní inscenace, divákům nabídlo cosi velmi vzácného: možnost přijmout fakt jako danost a necítit přitom nutkání se proti němu kriticky vymezovat a rozebírat ho ze všech stran tak dlouho, až nakonec ztratí všechnu závažnost. Pro mne síla live art a spřízněných umění nespočívá v analytičnosti, ale naopak v osvobození se od jejích zdegenerovaných podob.


[1] Zprvu to působilo, jakože transgender umělci dostali šanci ve vysoce sledovaném médiu vysvětlit, jak dospěli ke změně své identity a co dobrého mohou jejich postoje přinést celkovému společenskému klimatu. Přičiněním moderátorky a některých diváků hlasitě narušujících průběh debaty ale pozornost přitáhla absurdní diskuse o tom, jestli mají lidé právo se ztotožňovat s opačným pohlavím, nechají-li si voperovat jemu náležící pohlavní orgán. Celý pořad tak nejspíš namísto nastavení chápající atmosféry vyvolal především pocit trapnosti a nechuti se nadále zabývat přemýšlením či diskutováním o dané tématice.

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme