Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - (neděle 24.6.)

Mossoux-bonté Brusel: Šepoty
Divadlo pod Palmovkou: Pusťte Donnu k maturitě

Takže po roce na festivalu v Hradci a po dvou letech zase v hotelu Grand. Mám pro něj slabost, už jen proto, že je to taková předsunutá art-decová výspa nového města na frontové linii s tím starým. Jiná věc je, že okna většiny pokojů vedou na hlavní ulici, kde se kromě živého provozu a neméně živé trolejbusové zastávky nachází to úplně nejživější non-stop okénko, kam si chodí místní opilci a jiní veselí noční lidé doplňovat zásoby, mohutně a rovněž non-stop přitom halasíce, samosebou.
No a letos se ráno v půl sedmé ukázalo, že o další zvukovou stopu se postará jáma na druhé straně ulice. Konkrétně rypadlo a jakási pila nebo snad vrtačka, takhle ráno se to dost blbě rozeznává. Obdivuhodná je i ta půl sedmá, na velmi podobné jámě, která mi nedávno vyrostla (pokud se to dá takhle říct) pod oknem doma v Praze, začínají až v sedm. Zdá se, že, že pro pevnější spánek bude tentokrát potřeba obstarat buďto špunty do uší nebo o něco víc alkoholu.

Šepoty 

Kromě hluku se ovšem v Hradci koná také divadlo. Včera jsem chvátal, abych stihnul odpolední představení belgického souboru Mossoux-bonté v Draku - a bylo z toho na úvod pořádné zklamání. Přiznám se bez mučení, že přesně tohle je divadlo, jehož smysl mi naprosto uniká. V programu se lze dočíst hezké věty o vyvolávání předků, o postavách z Vermeera, o strašidelných pohybech a prozkoumávání světa zvuků. V reálu jsem viděl herečku, která se s nesmírně vážnou tváří porůznu pohybovala (občas ze sebe dělala „loutku“) a technik jí k tomu pouštěl různé zvuky. Ty byly nejčastěji banálně ilustrativní (markýrované roztržení sukně doprovodí trhavý zvuk), jindy se zase naznačovalo cosi pateticky hlubokého. Což prakticky znamenalo, že se z reproduktorů linulo neurčité hučení a protagonistka se tvářila ještě o něco vážněji než předtím. Došlo i na několikeré nepříliš nápadité a technicky pramálo oslnivé hraní s rukavicovou loutkou, která „komunikuje“ s lidskou postavou, dotyčná dáma se též porůznu převlékala a měnila paruky – a dál už vlastně moc nevím, co by ještě mělo smysl o téhle zhruba hodinové přehlídce marnosti a zbytečnosti napsat.

Pusťte Donnu k maturitě 

Tomáš Dianiška a jeho F.X.Kalba nabídli v podstatě to, co jako autor, herec a spolurežisér sliboval ve festivalovém rozhovoru, kde (jako ostatně již vícekrát) zopakoval, že jako dramatik prostě skládá hlášky a popkulturní odkazy, kašle na to, aby celek dával nějaký velký smysl, a jde mu o to, aby se lidi i účinkující bavili. Faktem ovšem je, že zrovna tohle divadelní ohlédnutí za druhy slavným středoškolským televizním seriálem a vlastně celými devadesátými lety bylo přece jen o dost přímočařejší a hrubozrnnější, než jsem očekával. Ale lidi se bavili, to zas jo.

Foto Patrik Borecký

Nejsem žádný dianiškovský znalec, ale ten dojem se opakuje: ze spousty laciností a vytrvalého žertování na velmi základní úrovni se tu a tam vyloupne chytrý vtip, často cynický, jindy zas přijde docela ostrý postřeh nebo absurdita zcela mimo očekávatelný běh věcí. To všechno mě s tímhle typem divadla vzdor mnohým výhradám smiřuje. Vcelku sympatický je vlastně i téměř ostentativně sebeshazovačný přístup „děláme divadelní popík, baví nás to, ale nečekejte žádné velké hlubiny“. (Ve svých lepších letech to takhle míval nastavené Dianiškův předchůdce Petr Kolečko, pravým opakem je poněkud samožerný David Drábek, abych jmenoval další osvědčené žertéře z tohoto divadelního zákoutí) . O Dianiškově psaveckém talentu nelze mít pochyb, jak dlouho se s tím dá vystačit, je otázka. Jinými slovy, byla by škoda, kdyby ho podobně jako třeba Kolečka za pár let semlela nadprodukce.

Více informací zde