Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (středa 27.6.) : K šípku s Růženkou, iOtesánek, Kaffeeklatsch, Musí to bét?

Naivní divadlo: K šípku s Růženkou
Divadlo b: iOtesánek
Holektiv: Kaffeeklatsch
JakKdo Jaroměř: Musí to bét?

Středu jsem pojal tak trochu jako dětský den. Tedy spíš dopoledne a odpoledne, večer byl openairový. Většinu představení pro dospělé jsem už znal, a od slovenského Kabaretu normalizácia jsem se vcelku ochotně nechal odradit tím, co napsal kolega Škorpil po návštěvě přehlídky Nová dráma (k přečtení tady) . Ale jak už to tak často chodívá, nelitoval jsem. Tedy spíš dopoledne a odpoledne, večer už to zdaleka taková sláva nebyla.


K šípku s Růženkou
Po formální stránce sice Naivní divadlo pojalo Šípkovou Růženku jako víceméně tradiční marionetovou loutkárnu, co do obsahu však z klasické pohádky zůstaly jen cáry. Hlavní vtip spočívá v tom, že se Růženčin nápadník (konkrétně kominík s příznačným jménem Vráťa) neustále vrací v čase, aby zabránil osudovému píchnutí. Ke kterémužto nicméně pokaždé dojde, a to stále absurdnějšími a absurdnějšími způsoby. Navíc v každém kole uběhne deset let, takže se po uplynutí sta let na pozadí polibkem probuzeného hradu objeví Praha zastavěná paneláky.

Celé to bylo živé, svižné, se spoustou loutkářských vtípků i občasných surovostí (Růženka napíchnutá ostrou kápi Bílé paní budiž příkladem). Což dětské publikum spolehlivě ocenilo, ostatně stejně jako my, dospělí.

iOtesánek
Obdobně svébytně se s další klasickou pohádkou vypořádalo Divadlo b. Převodem příběhu do dnešních souřadnic, ve kterých je titulní postavou podomácku sestavený robot, neustálým „buchtoloutkovským“ rozbíjením příběhu kuriózními odbočkami, a především tím, jak důsledně a otevřeně se hrálo na diváky. 

Radek Beran (a v menší míře i jeho spoluhráč René Krupanský) neustále děti oslovoval, vtipkoval s nimi a prokazoval přitom docela vzácnou schopnost nepřezíravým způsobem bavit děti a zároveň skrze tuto komunikaci brát jaksi na druhou do hry i přítomné dospělé. Typicky třeba hned v úvodním proslovu, kdy se pustil do úvah ohledně toho, že asi bude pršet, tudíž bude ve stanu kravál, nikdo nic neuslyší, ale že to je vlastně celkem jedno, protože stejně všichni dobře vědí, jak to celé skončí. To ovšem sám netušil, že všechno skončí úplně jinak: natěšené a rozdováděné děti se v závěru nezadržitelně nahrnuly dopředu a představení předčasně ukončil vespolný mumraj, ve kterém se Beran marně snažil prosadit slovy „Mám ještě připravenou takovou hezkou pointu“. Nakonec to vzdal a celý dětský hrozen se tak v dobré náladě postaral o pointu zcela svépomocnou. Osobně je mi tento otevřený a se všemi ruchy a katastrofami počítající přístup ještě o něco sympatičtější, než zkušená profesionalita Naivního divadla, je ale jasné, že se takhle nedá pracovat vždy a všude.

Kaffeeklatsch 
Nakonec ještě dvakrát z Open Air programu. Představení dívčího tria Holektiv spíš než co jiného připomnělo okřídlený spor, kdy, jak a podle jakých kritérií vlastně psát. V tomto ohledu jsem byl vždy zastáncem rovného přístupu, používat pro různé produkce různý metr se mi zdá nesmyslné a vlastně i nebezpečné. 

Jenže co v případě nového cirkusu, tedy disciplíny, ve které jde více než kde jinde o techniku, ve které se dívky z Holektivu (jakkoli vystudované tanečnice) s profíky prostě nemohou měřit? Nezbývá než opatrně konstatovat, že profesionální parametry tahle inscenace nemá, ani v oboru pozemní akrobacie a kupodivu ani v tanečněji pojatých pasážích. A že dámy - přes veškeré sympatie – nedokážou tento handicap vykompenzovat ani obzvláště nápaditými divadelními postupy ani čímsi jako „performerským šarmem“. I když se o obé viditelně snažily.

Musí to bét?
Jaroměř má na amatérské divadelní mapě prominentní postavení a často odsud vycházejí inscenace, které mohou ve výše zmíněné disputaci sloužit jako argument pro to, že žádné „neprofesionální“ úlevy nejsou nutné. To ale jen tak před závorkou, včerejší maryšovská variace Musí to bét? žádné velké nadšení nevyvolala. Spíš může posloužit jako příklad toho, když se inscenace stane obětí na první pohled efektních, ale málo nosných nápadů. 

Zarámovat vybrané citáty z Maryši soudem nad vražednicí nevypadá špatně. Jenže výsledkem bylo jednotvárně rozmělňování jediné a vcelku prvoplánové situace. Nepřátelský soudce se pořád dokola megafonem ptal „Proč jste to udělala?“ a ony citáty ho pořád dokola usvědčovaly z necitlivosti, respektive připomínaly, že Maryša byla okolím nezaviněně zahnaná do zoufalé situace. Jenže to jsme všichni věděli už předem, tady to bylo jen znovu naservírováno v podobě příslovečné housky na krámě. Moc nevyšel ani další efektní nápad hrát s malými dřevěnými javajkami v dětské postýlce, jejíž šprušle evokovaly vězeňské mříže: loutky byly v pohybu natolik omezené, že zůstalo vlastně jen u trochu bezradného potřásání špatně viditelnými panáčky. 

P.S.
A na závěr jedno pozastavení. Jsem pravidelným a vcelku tolerantním čtenářem festivalového zpravodaje Hadrián. Z vlastní zkušenosti vím, jak hekticky taková tiskovina vzniká a že to občas nevyhnutelně vede – eufemisticky řečeno – k ne tak úplně vycizelovaným textům. Jenže recenze na Antiwords, spitfirovskou variaci na Havlovu Audienci, příhodně nazvaná Havel bez piety!, je prostě text mimo jakákoli kritéria, smršť očividných nesmyslů, vykloubených formulací, gramatických hrubek a především faktických chyb. Pro ilustraci citace, ve které se tohle všechno zkoncentruje do jediné věty: "Performerky Landovy repliky Menzlovy rozhlasové úpravy z roku 1977 dotváří za pomoci fyzického jednání." (-ver-, Hadrián, Open News č.6)


festivalový program: Klicperovo divadlo, Drak, Open Air