Mikulka: Služebnictvo (Dejvické divadlo)

Několik postav trochu tápe

Dejvická inscenace Služebnictvo po většinu doby plus minus zachovává základní obrysy Marivauxovy rokokové vztahovky odehrávající se v prostředí blíže neurčeného knížecího paláce. Ve finále si však nečekaně vezme slovo připsaná postava cizí šlechtičny a spustí procítěný proslov o zničeném světě, oceánech v plamenech, příchodu nového světa atd., přičemž zdůrazní, že právě tohle je realita, před kterou se nelze ukrýt do bezpečí neustále opakované vztahové komedie. Pokud by snad někdo v hledišti nechápal, že jde opravdu do tuhého, režie ho důrazně trkne stále sílícím temným hučením, které nakonec celý prostor akusticky převálcuje.

Škorpil: Služebnictvo (Dejvické divadlo)

Je počátek, nebo možná brzká polovina šedesátých let minulého století. V malém divadélku sledujete novinku, tzv. modelovou (nebo absurdní – jak říkají čtenáři časopisu Divadlo) hru. V podivném „velkém domě“ žije „pan Procházka“ obklopen věrným služebnictvem. Za hranicemi panství panuje chudoba a zmar, způsobená válkami i přírodními katastrofami. Pán se zamiluje do chudé a prosté dívky ze stanového tábora u lesa, nechá si jí do domu přivést. Rozbíhá se kolotoč událostí inspirovaných Dvojí nestálostí, kde chvíli není jasné, kdo je vlastně pán a kdo sluha, co je opravdu a co je jen jako, zpochybňují se role společenské i divadelní a nakonec se dospěje k ironickému poselství ve stylu „kill the messenger“.

Dubský: Vegetariánka (Divadlo v Dlouhé)

Pro svou první spolupráci s Divadlem v Dlouhé si režisérka Kamila Polívková vybrala adaptaci románu jihokorejské spisovatelky a držitelky Nobelovy ceny za literaturu Han Kang Vegetariánka. Zásadním krokem dramatizace, jejímž autorem je Matěj Samec, bylo, že románovou hrdinku Jonghje na jeviště vůbec nepřivádí. Nepřítomnost hlavní postavy dobře tematizuje její objektifikaci ze strany ostatních.

Škorpil: Kingdom Cum (DISK) a Jolene (Divadlo Na zábradlí)

O slavnosti a hostech čili Ztraceno v překladu
Dva dny po sobě zavedl mne osud na premiéry, v nichž jsem mohl být pouhým „hostem na slavnosti“, tím kdo sice rozumí a chápe co že se to děje, nemá však z důvodů věkových či genderových, možnost opravdově souznít s děním. 

Voska: Heda Gablerová (Národní divadlo)

Ibsen na návštěvě v Tesmanovic bejváku

Razantní interpretace klasiky mám moc rád. Pamatuji si, jakým zážitkem pro mě bylo setkání s tvorbou polského režiséra Jana Klaty, když v Divadle pod Palmovkou uvedl svou úpravu Shakespearovy „komedie“ Něco za něco, nebo jak mě zaujala třeba Čermákova téměř bezeslovná Maryša (mlčí), kterou nastudoval s Depresivními dětmi toužícími po penězích. Inscenace tohoto typu se někdy setkávají s výtkou, že jejich aktualizace tradiční látky jsou samoúčelně vnějškové. Tenhle argument obecně nemám rád a prakticky ho nepoužívám, protože vždycky hrozí sklouznutím do univerzálního konzervativního láteření, že si někdo dovolil sáhnout na kanonické dílo. V případě Hedy Gablerové v režii Viktora Bodó se mu ale asi nevyhnu. (O inscenaci psal na Nadivadlo i Jakub Škorpil, zde)

Škorpil: Heda Gablerová (Národní divadlo)

Kdo by od Bodóovy Hedy Gablerové v Národním divadle čekal podobný „nářez“ jakým se prezentoval v roce 2022 v Plzni prostřednictvím razantní úpravy Romea a Julie, či legendárního – již více jak dvacet let starého - kafkovského Semeloumězmizelsem, bude bezpochyby zklamán. Tato Heda je „obyčejná velká činohra“ zasazená do moderních reálií. Nic víc, ale ani nic míň. Možná o něco více hraná s důrazem na peklo nenaplněných vztahů, tužeb a ideálů než k ibsenovské hře maloměšťácké malosti a deprese. Možná (v Brackovi a tetě Julianě) i s trochu ozvuků současného fideszovského a katolicky konzervativního Maďarska. 

Voska: Hermína (Činoherní klub)

Ty omamný člověče Jeníku!

Těžko libovolný text o nejnovější inscenaci Ladislava Smočka v Činoherním klubu nezačít tím, co refrénovitě zaznívá v ostatních recenzích: je bezesporu nesmírně obdivuhodné, že třiadevadesátiletý autor a režisér dokázal vytvořit inscenaci, kterou lze bez větších problémů uvádět. Návštěva představení Hermíny je zvláštním, možná dokonce unikátním zážitkem – v dobrém i špatném.

Mikulka: Divoká kachna (Národní divadlo Brno

Kachna à la thèse

Už dlouho se v českém divadle neobjevila inscenace tak silně - jak se říkává - vyhajpovaná jako Fričova Divoká kachna v Národním divadle Brno. Stalo se tak ovšem z velmi dobrých důvodů: Jan Frič a dramaturgyně Marta Ljubková za sebou mají úctyhodnou sérii titulů, ve kterých prokázali, že dovedou ze zastaralého nebo dokonce domněle nehratelného textu vyloupnout živé jádro a neprvoplánově, ale účinně se dotknout aktuálních témat (viz Vassa Železnovová, Krkavci, a také Bakchantky, na kterých se Ljubková nepodílela).

Dubský: Oidipus Utopia (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Jako první inscenaci v pozici nového uměleckého šéfa ústeckého divadla si Michal Hába zvolil svéráznou adaptaci Sofoklovy nejslavnější tragédie. Výsledkem je kus, který obsahuje všechny obvyklé prvky Hábových režií – v tom dobrém i špatném.

Mikulka: Cirkopolis 2026 (In difference)

Kolo, kolo

Ve středu se na Cirkopolisu dočkali příznivci „opravdického“ cirkusu. V Arše se představila dvojice francouzských artistů Jef Everaert & Marica Marinoni s akrobatickou show In difference. V jednom ohledu nicméně tahle jinak vcelku očekávatelná podívaná překvapivá byla: ještě nikdy jsem neviděl novocirkusovou inscenaci, která by byla založená výhradně na práci s Cyrovým kolem.

Mikulka: Cirkopolis 2026 (Viktor Černický - Pneu)

Ztraceni mezi pneumatikami

Srovnávání může být někdy docela kruté. Inscenace Pneu renomovaného domácího tvůrce Viktora Černického se na programu festivalu Cirkopolis hrála v těsném závěsu za trochu podobně založenou pohybovou groteskou L’Homme Canon - a rozdíly byly do očí bijící.

Mikulka: Cirkopolis 2026 (Toute Rien, L’Homme Canon)

Kdo zaváhá, prohloupí

O zimním novocirkusovém festivalu Cirkopolis jsem tady (i jinde) psal již mnohokrát, a skoro vždycky bylo součástí textu radostné mručení nad dramaturgií, která opakovaně nabízí relativně málo známé, na první pohled třeba nenápadné, přitom ale skvělé a originální tvůrce. Letos má Cirkopolis za sebou dvě první položky a v mručení lze pokračovat: dvojice představení Tout Rien (Cie Modo Grosso) a L’Homme Canon (Rémi Luchez) se řadí k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední roky v rámci nového cirkusu viděl.

Mikulka: Tohle se stalo! (spolek JEDL v divadle Rokoko)

Jak dlouho se peče štrůdl?

Inscenaci osvědčeného tria Nebeský-Trmíková-Prachař (doplněného Denisou Barešovou a Tomášem Havlínkem) lze brát především jako přesvědčivou ukázku umění divadelního vypravěčství. Všichni čtyři aktéři se pohybují ve starodávné venkovské kuchyni, přičemž po většinu doby reálně připravují štrůdl - výsledek po děkovačce nabídnou divákům k ochutnání - a přitom vyprávějí fantastické příběhy Henri Pourrota. Na scéně je ještě Jan Šikl, který dění pomocí kláves, trubky a looperu podmalovává nenápadně nervní hudbou, a také (trochu nadbytečně) Igor Korpaczewski, který na velké plátno v pozadí zvolna maluje vesnický výjev.

Mikulka: Časokryt (Divadlo Na zábradlí)

Minulost je moje vlast

Jan Mikulášek s Dorou Štědroňovou přišli s další adaptací docela komplikované prozaické předlohy. Politickou dystopii Georgi Gospodinova se rozhodli převyprávět přiznaně divadelně, s autorem-vypravěčem, který se postupně (a nechtěně) zamotává do svého vlastního příběhu - což v tomto případě znamená, že stejně jako celá Evropa ztrácí schopnost kontaktu s realitou a beznadějně se propadává do umrtvující pohody zacyklené minulosti.

Voska: Ona je živá (Divadlo v Dlouhé)

Dlouhá bitva o vlastní důstojnost

Po ambiciózním Zlatém městě Ivana Buraje pokračuje Divadlo v Dlouhé pod novým uměleckým vedením trochu zavedenější cestou – titulem pro řadu Krátká Dlouhá, tedy komorní inscenací uváděnou ve foyer. Útulné předsálí bývalo v této dramaturgické linii prostorem pro veselé počiny „slovenské sekce“ divadla, ale třeba i drásavější Valčík náhody v režii Michala Vajdičky. Nyní se v něm zabydlela inscenace Elišky Balog Ona je živá pojednávající o toxickém vztahu dvou žen, představovaných Evou Hacurovou a Kristýnou Jedličkovou. Podstatným rysem inscenace je skutečnost, že Hacurové postava má coby vypravěčka výrazně více prostoru, Jedličková je tu v téměř bezeslovné pozici.

Škorpil: Zničit (Městská divadla pražská - Komedie)

 Zážitek nečtenářův
Rálišova adaptace Houellebecqova Zničit mi přinesla dva dosti rozdílné zážitky kopírující dělení inscenace přestávkou. První je politická, druhá intimní. V té první sledujeme jakési ne zcela jasné spiknutí neznámé skupiny zahlcující v předvečer francouzských prezidentských voleb veřejný prostor deepfakeovými videi i reálnými teroristickými útoky. Vidíme figurky všeznalých politických matadorů, jejich oddaných „přátel po boku“, zástupců tajných služeb i poněkud primitivní karikaturu politické marketérky.

Mikulka: Prokletí domu Mannových (Spolek JEDL)

Dům, kde chtěli psát všichni

Juniorský tým spolku JEDL přišel (těsně před Vánocemi) s novým počinem. Je pod ním podepsané již osvědčené duo Kristýna Nebeská - Maxim Bitto, příběh pojednává o dětech slavného spisovatele Thomase Manna, hraje se v komorním sálku Peškovka a je to, možno předeslat hned v úvodu, kus energický a celkově dosti sympatický.

Voska: Ošklivec (Kolektiv Horizont Praha)

Krásný, nebo skutečný?

S Ošklivci se v posledních letech roztrhl pytel. Inscenaci hry německého dramatika Maria von Mayenburga má na repertoáru pražský Činoherní klub a ostravská Komorní scéna Aréna, jiná se donedávna hrála v uherskohradišťském Slováckém divadle a další už se pro únorovou premiéru připravuje v olomoucké Tramtarii. V Praze ji však uvádí ještě studentský Kolektiv Horizont, dříve působící pod názvem Divadlo Fénix (o jejich faustiádě jsem pro Nadivadlo referoval zde).

Dubský: Zaráz 2026 (čtvrtek 8.1.)

Gazdina roba (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Masaryk (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Dubský: Zaráz 2026 (středa 7.1.)

Dávno, dávno již tomu (Městské divadlo Zlín)
Starý bílý muž (Městské divadlo Zlín)

Dubský: Zaráz 2026 (úterý 6.1.)

Nora - Městské divadlo Zlín
Sen noci svatojánské - Slovácké divadlo Uherské Hradiště