středa 14. listopadu 2012

Škorpil: Španělská mu(š)ka (Volksbühne)

S hysterií jsme začali, s hysterií končíme. Vlastně není mezi Hořkými slzami Petry von Kant a Fritschovou radikální úpravou Španělské mušky zas tak velký rozdíl. Obě inscenace přináší silně vnějškové, nástrojné a demonstrující herectví. Obě, jak trefně postřehl Michal Zahálka, znesnadňují hercům pohyb po jevišti. Jedni bloudí mezi lahvemi, druzí skáčou na trampolíně a marně naskakují na zdánlivě nepřekonatelnou hradbu zvlněného koberce. A ti i oni vlastně v permanentní křeči. A bez – tragického i komického – kašpárkování.
Proč mi tedy – ptám se sám sebe – přišli jedni k nepřečkání dlouzí a nabubřelí a druzí místy dokázali donutit k slzám smíchu?
Když se – teď už s odstupem – vrátím k Slzám, uvědomuji si, že i v nich byl přítomen jistý podprahový prvek ironie. Je to (samozřejmé a bezpříznakové) ovládnutí řemesla, za které se není potřeba stydět. Odmítnutí nimrání a pinožení se v citečkách. Obrovský nárok na nasazení, odosobnění a odevzdání se inscenaci. Ne „pan herec“, ale „paní inscenace“.
  A obě představení mají pro mne „hrdiny ve vedlejší roli“: Sophie von Kessel jako uhrančivě nepřítomnou Marlene v Slzách a Betty Freudenberg jako neméně výraznou a vždy naopak neodbytně přítomnou služku Marii v Mušce.



14 komentářů :

  1. Německá kritika označila Mušku dost jednoznačně jako nejzdařilejší inscenaci letošního festivalu Theatertreffen Berlin, s čímž jsem souhlasil. Pravda, konkurence byla letos chabá

    OdpovědětVymazat
  2. To je zvláštní, Jakube. Na tom, že Marlene byla v Slzách Petry von Kantové nejzajímavější postava bychom se shodli, ale ale ta služka ve Španělské mušce mi ve své roztomilosti naopak připadala jako jedna z nejprotivnějších postav inscenace. I když to měla být - jako v téhle inscenaci všechno - jakási ironizovaná roztomilost na druhou.

    OdpovědětVymazat
  3. Ale ona to neměla být ironie na druhou. to byla ironie na druhou. něco jako filmová Addams Family. Je to vlastně stará dobrá postmoderní poetika: vím, že je to blbé a jako blbé to cituju a zároveň adoruju. Já v těch šklebech, křeči a gestech viděl dobové karikatury, počátky komiksu, loutky etc. (Cha, a pak že neumim napsat větu jako táta Hulec).
    Já to taky nebral se všim všudy a v té inscenaci bylo něco podivně rozklíženého, nesevřeného a nehrajícího. V prostoru to prý není (když Volksbühne má zhruba stejné jeviště. jen možná o něco mělčí), tak to trochu ladu za vinu i nutnosti číst titulky, které vázly a nechytali evidentní momentální improvizace.
    Jinak tedy ta Marie se mi do toho psaní hodila, ale největší hvězdou Mušky byla pro mne Matka.

    OdpovědětVymazat
  4. Inscenace užívá filmový, groteskní slapstikový humor na tradični komediální osnově. Postava služky je v této osnově konstantou. Na druhé druhé straně v slapstiku jsou ženské postavy zpravidla přehaně roztomilé. Vzpomeňme si na Chaplina. Zda to v Mušce funguje, záleží na subjektivním pohledu.

    OdpovědětVymazat
  5. Ohledně Služky nejsme ve sporu, tak taky byla ta moje poznámka myšlena. Zajímavé mi na tom přišlo spíš to, jak jsme se s Jakubem shodli/neshodli.

    Mě to představení až na pár vtipných momentů docela otravovalo, ale je fakt, že některé postavy - Matka nebo ještě víc starý pán Tiedemeier, byly velmi sympatické. Vlastně si až teď uvědomuji, že to byly ty, které měly narežírováno méně skotačení než jejich kolegové.

    OdpovědětVymazat
  6. Já se na představeních nikdy neválím smíchy, ale ve Volksbuhne se kolem mne všichni zcela atypicky smíchy váleli. Samozřejmě, autentické prostředí působí jinak, a reakce obecenstva má velký vliv na herecký projev, a to zvláště v tomto žánru. Sledovat dialogy v titulkách efekt samozřejmě otupuje. V Berlíně to snad byla i reakce na přeideologizovaný, přeintelektualiziovaný festivalový pořad. Muška byla obrovská úleva.

    OdpovědětVymazat
  7. přesně k tomu závěru o festivalovém kontextu jsem pane profesore dospěl dnes při opětovném čtení vaší pasáže o Mušce.

    OdpovědětVymazat
  8. ano, vidíš tak i na strém pánovi se shodneme. a jak hezky to držel i na děkovačce. 
    Ale mě vlastně bavili v jednotlivostech všichni (snad s vjimkou "slečen", ale tohle je typ karikatury, který mne vadí i jindy a jinde) - Klinke, mladý advokát (jako opravdu kouzelný švihák). Ale nakonec toho bylo všeho trochu moc - což ale tuším je Fritschova metoda.

    OdpovědětVymazat
  9. Komický efekt je často podmíněn složitými, těžko vysvětlitelnými okolnostmi. Na plzeňském festivalu se při Ucpaném systému obecenstvo řehtalo od začátku do konce. Já sám jsem s výimkou několika scén nenalezal v příběhu nic k smíchu. Byl to typicky anglosaský neonaturalismus posledních dvou desetiletí: život nejnižších společenských vrstev s jednou nohou v podstvětí, bezútěšnost a bezvýchodnost jejich stavu. A herci se nesnažili vyvolat komický efekt. Přesto becentsvo v tom nalézalo něco jiného. Nebyl jsem ale příliš překvapen, podobnou reakci jsem shledal u příležitosti jiných českých inscenací  divadla tohoto druhu. Reakce britského či amerického obecenstva jsou velmi jiné, snad proto, že prostředí, v němž se tyto hry odehrávají, je jim bezprostředněji známější. Co samořejmě hraje i roli, je známost diváků s herci z jiných rolí v divadle i filmu. A jak v případě berlínského provedení Mušky, tak plzeňského Ucpaného systému, tak nepochybně i bylo. 

    OdpovědětVymazat
  10. Martin J. Švejda14. listopadu 2012 22:31

    I když by bylo samozřejmě pošetilé nějak zobecňovat na základě dvou ze tří podstatných pražských představení letošního PDFNJ (přičemž Rozbitý džbán považuji za takový německý mainstream), napadá mne: není dnes německé divadlo tak trochu psem honícím se za vlastním ocasem?

    OdpovědětVymazat
  11. Soudím že ne. Soudím že to není až taková sebestředná a marná onanie jak naznačuješ. Já v těch až hystericky divadelních, vysoce stylizovaných inscenacích - mluvím teď samozřejmě především o Slzách a Mušce - vidím především reakci na ty tendence, které naopak ve jménu tzv. pravdy a dokumentu od divadelnosti utíkají. Řečeno s McLuhanem: pod době kdy platilo "The Message is The Medium" opět jakoby platilo že "The Medium is The Message". Nelze myslím popřít že Slzy i Muška byly velice divadelní (což ovšem ode mne není hodnotící výrok). Srovnej jejich výraznou stylizovanost třeba s loňskými She She Pop, kde se sice "cosi podstatnějšího" řešilo, ale formou velice neuspokojivou (nebyl na to zkrátka tak hezký pohled jako - chvíli - na Slzy).
    Chápu že takové "divadlo pro divadlo" může někomu připadat málo, nebo se zdát efemérním. Ale těžko popírat, že něco jako Mušku by bylo lze vidět někde jinde než právě v divadle. Což se myslím o valné většině dokumentárních, sociálních a jiných kousků říct nedá.

    OdpovědětVymazat
  12. Tak Muška je v DN sukces mesiaca, ale nejako sa s tým nemôžem zmieriť. Ja tento druh grotesky dokážem akceptovať, ale boli tam celé plochy, ktoré boli otravne nudné a to je predsa v takejto inscenácii neprijateľné. Odhliadnuc od toho, že mi lezie na nervy Fritsch, ktorého si dramaturgia PDFNJ z neznámych dôvodov tak obľúbila (jeho Nora ma vytočí ešte dnes, keď si na ňu spomeniem).

    OdpovědětVymazat
  13. Mně se Nora také moc nelíbila, ale Muška byl jiný tabák.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme