Varyš: Hořčice mi stoupá do nosu (Španělská mu(š)ka)

Nad Španělskou mu(š)kou mám jen jednu otázku, takříkajíc greenblattovskou: podmanil si Herbert Fritsch žánr podbízivé frašky, nebo si ta podmanila jej? Podle mého pocitu se nechala berlínská Volksbühne mámivou atmosférou divadelního bulváru, třebaže v hávu letité, tudíž roztomile-retro-dekadentní záležitosti, jednoduše sežrat. Záliba v nechutném, a přece tak neodolatelném uchvácení banálními vtipy byla - a nutno říct, že ne nesympaticky- přímo vidět na představiteli ústřední role Wolframu Kochovi. Intelektuálové se řehtali zakopávání a grimasám. Jistě, je to všechno špičkově udělané. A možná to o nás všech říká víc, než leccos jiného. Ne že by mi šlo právě o tohle: jak kdysi řekl Bernátek, divadlo, které se tváří, že si podvratně hraje s tradicí, a přitom na ni důsledně navazuje, je perverzní.