Pokud se na divadle některé pravdy řeknou moc natvrdo, může to být horší, než kdyby se neřekly vůbec. A pokud se navíc ony pravdy vyřknou v poslední scéně, po dvou hodinách hraní, které k jejich sdělení nijak zvlášť nesměřovalo, je to ještě horší. Nepomůže ani to, že to mohou být pravdy samy sobě veskrze schváleníhodné.
Právě tohle se přihodilo v Pestrých vrstvách. V závěrečné scéně bývalý komunistický ředitel - na krku s křížem místo dosavadní rudé kravaty - diriguje sbor, který nadšeně pěje Hutkovu Náměšť. Na druhé straně scény osamoceně stojí zmatený a nešťastný protagonista, zoufalý emigrant a neméně zoufalý polistopadový navrátilec Ivan (rozuměj Ivan Landsmann, autor románové předlohy). Když dojde na verš „Co je nejkrásnější?“ řekne Ivan smutně do publika „To bych taky rád věděl“. A reprodukovaný Jarda Hutka k tomu do ticha dozpívá své „ta lidská svoboda“. A pak je tma a konec.
Předtím se odehrával dost nevyrovnaný, ale ne zas tak úplně marný mix scén havířsky chlapských, normalizačně výsměšných a emigrantsky bezútěšných. Jako čtenář Landsmannova románu si přitom dobře pamatuji, že se z něj cosi na způsob „draze zaplacené svobody“ vytušit dalo, ale opravdu jen vytušit. A že to byl jeden z motivů, který pozvedal román nad pouhou havířsko-emigrantskou latinu. Jenže na divadle se z Pestrých vrstev stal sled příhod o trochu legračním a trochu zoufalém horníkovi, trochu neústrojně zakončený hutkovskou pravdou o svobodě.
videoukázky zde
Právě tohle se přihodilo v Pestrých vrstvách. V závěrečné scéně bývalý komunistický ředitel - na krku s křížem místo dosavadní rudé kravaty - diriguje sbor, který nadšeně pěje Hutkovu Náměšť. Na druhé straně scény osamoceně stojí zmatený a nešťastný protagonista, zoufalý emigrant a neméně zoufalý polistopadový navrátilec Ivan (rozuměj Ivan Landsmann, autor románové předlohy). Když dojde na verš „Co je nejkrásnější?“ řekne Ivan smutně do publika „To bych taky rád věděl“. A reprodukovaný Jarda Hutka k tomu do ticha dozpívá své „ta lidská svoboda“. A pak je tma a konec.
Předtím se odehrával dost nevyrovnaný, ale ne zas tak úplně marný mix scén havířsky chlapských, normalizačně výsměšných a emigrantsky bezútěšných. Jako čtenář Landsmannova románu si přitom dobře pamatuji, že se z něj cosi na způsob „draze zaplacené svobody“ vytušit dalo, ale opravdu jen vytušit. A že to byl jeden z motivů, který pozvedal román nad pouhou havířsko-emigrantskou latinu. Jenže na divadle se z Pestrých vrstev stal sled příhod o trochu legračním a trochu zoufalém horníkovi, trochu neústrojně zakončený hutkovskou pravdou o svobodě.
videoukázky zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme