Varyš: Der Zerbrochne Krug (Burgtheater)

"A nakonec jsme skutečně šli do Burghtheateru na Rozbitý džbán. Představení bylo strašlivé". Takhle nějak končí próza Thomase Bernharda Staří mistři. Takže když si jeden může dopřát to potěšeníčko, že i když je v Praze, smí si zajít do Burghteateru na Rozbitý džbán, bylo by hříchem si to nechat ujít. Už za tohle mají letošní organizátoři PDFNJ bod. Klasická Kleistova taškařice o ztracené paruce, kulhavém soudci a jedné nešťastně načasované kontrolní cestě je něco mezi Revizorem, detektivkou a satirou.
Patří k stálicím německého divadelního repertoáru a jen tak mimochodem je velmi důležitá pro německou literaturu z hlediska vývoje jazyka. Kleistovy bublavé slovní hříčky a mazlení s jazykem však nejsou jediným důvodem, proč hrát Džbán stále dokola: všichni herci se přitom vyblbnou a ještě to každý režisér může brát za jiný konec. Třeba Matthias Hartmann inscenaci umístil tak trochu do sportovního kolbiště, ale především vyprávěl - přiznejme, že poněkud přímočarý - příběh o aroganci moci a podobné veteši. Ale chytře, svižně, s řadou důvtipných detailů. Došlo i na ten pověstný německý (a hůř: i rakouský!) humor a myslím, že i díky výtečnému hereckému provedení mohli být diváci velmi spokojeni. I když se jim šlo na ruku.