Šotkovská: Jana Eyrová (Divadlo Tramtarie)

Jedna z okřídlených divadelních frází tvrdí, že všechny škatulky, které se snaží nějak třídit divadlo, jsou zbytečné, protože divadlo se dělá jen dobré a špatné (a v Brně – ale to pro tentokrát ponechejme stranou). V nejobecnější rovině se s ní asi dá souhlasit – buď nás představení z nějakého důvodu zajímá, nebo ne, ale přesto bude problém poněkud složitější. Ke každé inscenaci přistupujeme předem s jistými očekáváními, s určitým horizontem předporozumění, řadíme si ji do kontextu své divácké zkušenosti, v dění na scéně se snažíme zorientovat podle jakéhosi „mustru“, který si v sobě nosíme a který se s každou novou diváckou zkušeností znovuutváří a proměňuje. To, že ke každému typu divadla přistupuji s jinými očekáváními, s jinými nároky, možná i s jinými předsudky jsem si naplno uvědomila letos v létě na Fringe festivalu v Edinburghu, kde jsem často o inscenaci, na kterou jsem mířila, nevěděla kromě jejího jména zhola nic. Netušila jsem, jaký soubor hraje, na jaké bázi působí, pro jaké hraje primárně publikum, co je to za typ produkce apod. A trvalo mi někdy docela dlouho, než jsem si v sobě našla cestu, po které k danému představení přistupovat, co považovat za důležité, nad čím mávnout rukou...

Podobně to je i u amatérského a profesionálního divadla. Nejde o to, že jedno by bylo horší a druhé lepší (své největší divácké zážitky mám jak z profesionálního, tak z amatérského divadla), ale od každého typu divadla prostě očekávám něco jiného. Problém pak nastává, když zavítáte na tzv. poloprofesionální produkci, protože měřítka najednou jaksi přestávají fungovat. Je legitimní přistupovat k inscenaci, která má na jednu stranu profesionální ambice, ale zároveň se potýká s řadou ochotnických problémů, s nároky, které běžně klademe na profesionální činohru? Olomoucké Divadlo Tramtarie, kde působí především neškolení herci, si k nastudování dramatizace Jany Eyrové přizvalo Matěje T. Růžičku,
zakladatele a režiséra Divadla v 7 a půl. Růžička si je dobře vědom limitů souboru, takže oba hlavní představitele nechává pronášet repliky většinou do publika, ztišeným, naléhavým tónem, který má naznačovat, že pod zdánlivou vyrovnaností probíhá emocionální bouře. Na jednu stranu to dobře funguje, na stranu druhou začnou výkony po nějaké době vyznívat příliš monotónně. Navíc v momentech, kdy je potřeba emoci přece jen už „pustit ven“ sice nechybí „opravdovost“, ale často selhává herecká technika.

Problematické je také obsazení vedlejších postav, které obklopují ústřední dramatickou dvojici. Co naplat, že se Gabriela Veselá jako Jana Eyrová snaží, seč může, poměrně zásadní dialog s Janem Riversem prostě nemůže vyjít, když jejímu partnerovi je rozumět každé třetí slovo a jedna falešná intonace střídá druhou.

Jako odvádění pozornosti od nedokonalých hereckých výkonů pak působí i prokládání anglicky upjatých dobových dialogů „zcizováky“, kdy si postavy občas stranou zaklejí či okomentují dění na jevišti. Možná chtěl režisér zdůraznit, že jsme svědky spíš jakési hry na Janu Eyrovou, ve výsledku to ovšem spíš působí, jako by se Růžička vymýšlením „kravinek“ snažil zatraktivnit poněkud jednotvárnou hereckou akci.

Je tedy otázkou, jak se k podobným produkcím stavět a na základě jakých měřítek je hodnotit.

Všechno výše napsané ale zároveň nemění nic na tom, že scéna vyznání Rochestera Janě, která si vystačí s jednoduchou obrazností, minimem scénických prostředků, soustředěním se na obsah sdělení bez režijních a hereckých exhibicí byla jedna z nejsilnějších milostných scén, jaké jsem na divadle viděla.