úterý 4. prosince 2012

Urbanová: Shakespearovy Sonety (Berliner Ensemble)

Byla jsem zvědavá, jak bude fungovat spojení Robert Wilson a poezie. Wilsonův režijní rukopis je zcela nezaměnitelný a pracuje s přesností matematické rovnice: výrazný světelný design plus opulentně manýristické kostýmy, plus bílé líčení obličejů à la maska z Commedia dell arte, plus živá hudba, která rytmizuje hru herců. To všechno rovná se úchvatná vizuální podívaná a nevšední divadelní zážitek. Wilsonovo výrazné vidění bude pro inscenování Shakespearových Sonetů to pravé, říkala jsem si.


Šestnáct herců defiluje během téměř tříhodinové revue po jevišti a přednáší či zpívá 25 vybraných sonetů. Scéna se proměňuje téměř po každé jednotlivé básni: strom poznání, trůn, dokonce i benzínová pumpa. Herci přicházejí, přibíhají, létají na kladkách a dokonce přijíždějí na velocipedech. Je to přehršel obrazů, které příjemně přerušují téměř až civilní výstupy Cupida (Georgios Tsivanoglou). Ale i při těchto příjemně odlehčených výstupech jsem se nedokázala ubránit dojmu, že už jsem to viděla. Jediný rozdíl mezi průvodcem Vladimíra Javorského ve Věci Makropulos (Praha, Stavovské divadlo) a Georgiuse Tsivanoglou jsou tak leda tělesné proporce jednotlivých herců: Kupidovo gargantuovské bříško je ještě zvýrazněno průhlednou látkou. Nešlo ale jen o podobnou funkci dvou postav, ale o scénu jako takovou, kostýmy, fungování hudby a aranžmá postav. Vše se mi zdálo zcela identické.

Wilsonova spektakulární show skutečně nezklamala, ale jen co do měřítek podívané. První divákovo setkání s režisérovou prací je myslím vždy zážitek, při druhém se však může dostavit ne zcela příjemný pocit déjà vu: inscenování poezie odhaluje mechanizovanost Wilsonových postupů v plné míře. Bohužel, poezie – a ta Shakespearova obzvlášť - stojí na mistrovství slova; u Wilsona hraje text až roli poslední.

psáno z reprízy dne 2. prosince 2012 (viz: Shakespearovy Sonety)

Berenika Urbanová

7 komentářů :

  1. Myslím si, že přirovnání k Věci Makropulos zde není příliš na místě. Jistě, Wilsonův režijní, scénografický a lightdesignový rukopis je nezaměnitelný, Shakespearovy Sonety jsou však dílem daleko komplexnějším. Výrazná je výtečná hudební složka, o kterou se zasloužil Rufus Wainwrigth a která inscenaci posouvá do úplně jiné žánrové kategorie než Věc. Sama říkáte, že herci skáčou na kladkách, ale také zpívají, tančí apod. S tím se ve Věci opět příliš nesetkáme. Neházejme prosím do jednoho pytle to, co má na první pohled stejný obal. Nesouhlasím ani s Wilsonovou mechaničností při inscenování poezie, jednotlivé obrazy jsou inscenací sonetů, slovo zde dostává i obrazový, hudební a kdovíjaký další rozměr. V tom pro mě spočívá kouzlo této inscenace... nemyslím si, že Shakespeare by zůstaval ochuzen...

    OdpovědětVymazat
  2. Technická poznámka: prosíme Čeňka, aby se přihlásil celým jménem. Polemiky samozřejmě vítáme, ale je podivné vést je anonymně.

    Jménem Nadivadla předem děkuji.

    OdpovědětVymazat
  3. Omlouvám se, psal jsem večer, nedošlo mi, že je možné se přihlásit Facebookem...

    OdpovědětVymazat
  4. Vojtěch Varyš5. prosince 2012 11:19

    Taky si nemyslím, že by byla Wilsonova práce mechanická, Sonety jsou fenomenální zážitek - a myslím, že i výrazně zajímavější než Věc Makropulos, která je událostí spíše v domácím kontextu. Mimo jiné proto,že herecký soubor ND nesnese srovnání s Berliner Ensemble.

    OdpovědětVymazat
  5. Berenika Urbanová6. prosince 2012 10:51

    Děkuji Čeňkovi, že doplnil informaci o autorovi hudby a zároveň spoluatorovi inscenace (pod níž je spolupodepsán Rufus Wainwrigth). Snažila jsem se popsat, jak rozdílný zážitek byl vidět Wilsona poprvé - a vícekrát. Nemyslím si, že by vybrané Sonety posouvala inscenace významově dál, naopak, zmíněné obrazy mi přišly až kýčovité. Například sonet 23: "Tak jako špatný herec na scéně..." je odzpíván třemi herci na benzínové pumpě. Jediná spojitost se Shakespearem, která mě napadá, že kulisy benzínových čerpadel a herci se na scéně skutečně nacházeli.
    Vojto, Berliner Ensemble (mohu-li zatím soudit podle tří shlédnutých představení) je herecky vskutku špičkový, nicméně si stojím za tím, že herec je tak podřízen režisérově vizi: scéně, kostýmu, hudbě atd., že poukazovaní na kvality jednotlivých souborů v tomto případě není zcela na místě. 
    Aby bylo jasno, Wilsonovu práci uznávám a do jisté míry mě fascinuje, jen se zde ukázalo, jak mohou být stejné postupy vyčerpávající. Podobný pocit jsem měla určitou dobu i z inscenací Jana Mikuláška, nicméně inscenace Na větrné hůrce od Bezručů ukázala, jak - dříve poetický - Mikulášek umí být až drásavě surový. Tenhle vývoj mi zkrátka u Wilsona trochu chybí.

    OdpovědětVymazat
  6. Myslím, že sa otvára fajn pluralitný názorový priestor, za mňa - som rada, že obdobný vývoj ako u J.M. sa u B.W. nevidí :)

    OdpovědětVymazat
  7. Vojtěch Varyš6. prosince 2012 15:44

    myslím, že to vidět je - právě na Věci Makropulos bylo u některých herců jasně vidět, že to nezvládají.

    myslím, že vývoj je u Wilsona k určité pohodlnosti - takové ty jeho osmihodinové spektákly už dneska ani v BE, natož v ND v Praze, nedávají 

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme