Varyš: Účtování v domě božím (Dámský krejčí Jana Friče na Kladně)

Zastávám názor, že Georges Feydeau je jedna z největších tragédií, které kdy potkaly lidstvo, a na rozdíl od povodní nebo teroristů bohužel nemá jednorázové, ale stále se opakující následky, je tudíž daleko horší a ničivější. Zařazováním Feydeauových her na repertoár by se měl zabývat zákoník (nejlépe trestní); a to minimálně stejnou sazbou, jako popírání holocaustu. Jsou samozřejmě výjimky, jednou z nich je právě Fričova inscenace Dámského krejčího v Městském divadle Kladno, která se hře samé i její inscenační tradici v českém pojetí důkladně a od podlahy vysmívá. Sevřený tvar, v němž dohromady hraje neodekadentní vizuál, přepjaté herectví i úderné seškrtání do sotva 80minutové délky, je ukázkovým příkladem toho, jak se s podobným materiálem má zacházet. Korunu tomu dávají songy: Pejskové se koušou jsou hitem internetu, ale zároveň velice přesným vyobrazením českého většinového vkusu, který si libuje v Jiřím Krampolovi, Vladimíru Menšíkovi a Dádě Patrasové. Ještě lepší je pak použití písně Šaty dělaj člověka. ano, Voskovec a Werich, toť Eva a Vašek první republiky. Dámský krejčí jsou perfektně udělané a nesmírně zábavné divadlo, které zároveň sděluje zcela jasný postoj. Recenze zde. A na okraj: kladenské divadlo udělalo za dvouletého šéfování Tomáše Svobody ohromný kus práce. Kromě Špinarova Racka a právě zmíněného Dámského krejčího bych v této souvislosti připomněl také Netopýra a především Svobodovy Srnky, jeden z nejpozoruhodnějších původních českých textů na našich jevištích, v obdivuhodně svobodné inscenaci.