pondělí 17. prosince 2012

Švejda: Ucpanej systém (Dejvické divadlo)

K herectví Ivana Trojana a Miroslava Krobota


Jedním z nejčastějších epitet, které se v případě Dejvického divadla používají, je herecká sehranost. Zkusme ale nahlédnout za něj.
Herci a herečky mají v souboru pevné postavení, většina z nich si našla svůj typus, se kterým pravidelně pracuje: hejsek (Václav Neužil), dobrák (David Novotný), inteligent (Martin Myšička), primitiv (Hynek Čermák), cynik (Klára Melíšková) apod. (poněkud zjednodušeně řečeno). Jejich výkony lze v jednotlivých inscenacích považovat většinou za výborné, ale stále jde pouze (či přesněji „pouze“) o interpretační herectví.
A pak jsou v souboru lídři. Herci, kteří nevytváří pouze charakter postav, ale kteří nesou i téma inscenace.
První části večera inscenace Ucpanej systém schází pevný tvar. Jde o divadelní sitcom, ve kterém jeden výstup (jeden výňatek z Welshovy předlohy) střídá druhý a herci jako by byli ponecháni napospas svým typům; až k hranici jednoduchoučké karikatury míří Jaroslav Plesl, Klára Melíšková a Lenka Krobotová. Hrají tu ale také Ivan Trojan a  Miroslav Krobot. Možná v méně nápadných, a přesto hlavních rolích. Jako klíčoví protihráči: nasranej Bůh a křivák, který celou tragédii, do níž příběh vyústí, vlastně způsobí. Trojan pobývá na scéně umolousaně, vede si jako nějakej starej děda pořád svou, na jedno a totéž téma – ale přesným akcentováním klíčových slov své promluvy nejen dobře „prodává“, ale drží, resp. znovu a znovu do hry vrací, kvůli čemu má být jeho Bůh na svět naštvaný. Miroslav Krobot je ve srovnání s Trojanem matnější, spíš jako by šlo o filmové hraní, jeho postava je ale ve své nenápadnosti o to záludnější, podrazáčtější. Tichá voda břehy mele. Krobotova nehybná tvář v sobě skrývá tajemství, temná zákoutí postavy, která se nám vyjevují jen po troškách. Zákoutí, kvůli nimž Bůh – znovu to zopakujme - nemůže bejt rozhodně v dobrý náladě. Je vlastně velká škoda, že tihle dva hráči se na scéně sami potkávají až v okamžiku, kdy už je po všem.

Sledovat Ivana Trojana a Miroslava Krobota byl pro mne zkrátka v téhle standardní (třeba ovšem dodat nadprůměrné) dejvické produkci největší zážitek. Vidět je opět společně na scéně Dejvického divadla budeme mít příležitost zanedlouho: ve Vajdičkově nastudování Racka.

1 komentář :

  1. Co dost dobře nechápu, vzhledem k hotové záplavě dramat z per anlosaských neonaturalistů s příbuznou tématikou, proč se inscenátoři rozhodli rozmnožit tento žánr vlastní adaptací
       

    OdpovědětSmazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme