OST-RA-VAR, den třetí
Ozvláštňování je jeden z nejohavnějších termínů českého divadelně kritického žargonu, snad ještě ohavnější než právem vysmívaný temporytmus. Jenže ozvláštňovat se nemusí jen v kritice. Pokud začne ozvláštňovat režisér, vznikají ornamenty, jejichž smysl je z valné části vyčerpán tím, že se objeví. V řádu věci samozřejmě je, že se ve své planosti tváří neobyčejně hlubokomyslně.
Na Ostravaru se v rychlém sledu sešly dvě inscenace, zanesené právě tímto typem ozvláštňování. Štěpán Pácl sice nedotlačí Čechovova Ivanova (Národní divadlo moravskoslezské) k tomu, aby mezi postavami vznikly uvěřitelné vztahy, zato však nechá protagonisty kutálet či klouzat po šikmě, v jiné scéně zase strojovými pohyby významně dlouho rozhazovat karty. O závěrečném sebevražedném tanci s puškou ani nemluvě. K ozvláštnění vlastně nemá daleko ani opatrný závěrečný deštík, který nechápajícím divákům názorně připomene, že teď už jde opravdu do tuhého.Ozvláštňování je jeden z nejohavnějších termínů českého divadelně kritického žargonu, snad ještě ohavnější než právem vysmívaný temporytmus. Jenže ozvláštňovat se nemusí jen v kritice. Pokud začne ozvláštňovat režisér, vznikají ornamenty, jejichž smysl je z valné části vyčerpán tím, že se objeví. V řádu věci samozřejmě je, že se ve své planosti tváří neobyčejně hlubokomyslně.
To Františákův Správkař (Společnost Petra Bezruče) působí, jako kdyby ozvláštnění bylo jeho nejzákladnější matérií. Spousta efektních stylizovaně „tanečních“ aranží, blikání světel, emocionální hudba – koho by pak ještě zajímal tragický osud, který tahle inscenace vypráví.
Myslím, že temporytmus je funkční, v divadle podstatný a poměrně dobře definovatelný pojem. Že o něm většina kritiků není schopna říct víc, než že případně chybí, je věc druhá. Rovněž ozvláštnění je pojem už od Šklovského se solidní tradicí - rozhodně bych ho nechápal tak negativně. Spíš bych opravdu mluvil o ornamentech, které nepomáhají v ničem sdělení, pouze mají divákovi za úkol naznačit, že sleduje patřičně moderní a poučené divadlo.
OdpovědětVymazatAno, to že jsou některá slova nadužívána, že je jejich obsah napatřičným používáním vyprazdňován, ještě neznamená, že žádný obsah nemají (slovo temporytmus, myslím, navíc bylo módní někdy v prvé polovině devadesátých let - a to ještě především v amatérském divadle, dnes na něj, zdá se mi, člověk prakticky nenarazí).
OdpovědětVymazatA pokud jde o Páclova Ivanova: ano, ornamenty jsou ornamenty, ale pak jsou tady také nápady jako např. ono použití šikmy, které zdá se mi nejsou pouhými ornamenty - ale nejde vlastně ani o pouhé ozvláštění: jde o nápady, které - ne s jednoznačným významem - cíleně pomáhají rozšiřovat asociační pole inscenace. Ostatně: jak jinak pracoval takový Petr Lébl?
OdpovědětVymazatTempo je v pořádku, rytmus taky, ale temporytmus je podivný úkaz. Ale samozřejmě, kdyby nebyl zprofanovaný, člověk by se na to určitě díval jinak.Tak už to holt chodí.
V Páclově Ivanovovi samozřejmě nejsou pouze ornamenty, to ostatně nikde netvrdím. Jenže s železnou pravidelností každou chvíli nějaký přijde. A pokud je představení mrtvé, bez tempa a herci působí letargicky, vadí samoúčelné ornamenty dvakrát tolik.
Vybavuji si Vladimírem kdesi formulované výhrady proti slovu "ztvárnit". Ty máš něco proti ruskému formalismu ?!?. Takzvaný temporytmus má svůj smysl pro popis divadla vycházejícího ze Stanislavského (v podstatě je to jeho pojem), asi nemá smysl mluvit o "temporytmu" v incenacích Becketta. Proto bych to taky s těmito pojmy neviděl tak negativně. Naopak je zajímavé sledovat historii jejich výskytů. Používání pojmů je věc dohody, věcí dohody je i to, že v dobré inscenaci se smysl použitých prvků nevyčerpá tím, že se pouze objeví, případně že jsou v souladu s nějakým hlavním principem či sdělení. Věcí dohody je i to, že rozumíme tomuto zvláštnímu výtvoru v prvním odstavci: Ozvláštněním vzniklé ornamenty se ve své planosti tváří hlubokomyslně. Věřím v jazykovědě pořád platí, že víc než samotné slovo je podstatný větný kontext. Nerady bych oslaboval Vladimírovy oprávněné výhrady k viděným představením, v podstatě s nimi souhlasím, ale neodpustím si několik jízlivých odstavců:V textu O ozvláštnování je nejprve onen titulní pojem označen jako "nejohavnější" aniž je vysvětlen, pak je spojen s trošku méně neurčitě použitým slovem "ornamenty", dále v používán analyticky pro popis nějakých - ehm, tvárných postupu, či výjevů - až v závěru dojde k rošádě: "ozvláštnění" je zřejmě františákovým nejzákladnějším prostředkem, jak nějakou "materii" uspořádat. V tomto textu slovo ozvlášťování ozvlášťnuje příkrý soud v podstatě bez argumentů a tím (autor) posiluje váhu svého zřejmě v rychlosti sepsaného názoru. Je z obliga: zabil dvě mouchy jednou ranou a pojem použil, ale ponechal ho stejně obskurním, jako na počátku. Hypoteticky, lze dojít k závěru, že místo aby různé použité postupy či prvky ozváštňovaly/aktualizovali použitý "materiál", předlohu, námět... a tím náš vztah k dílů a ke světu, neozvláštňují vůbec nic. (ale i to může být výzva, začátek analýzy, nikoli závěrečný soud). Také vysvětlení nějakých dílčích efektů, kterými jsou inscenace takzvaně zanesené, bude jen částečné, pokud nebudou pojímány jako části nějaké soustavy. Těch tanečních aranží ve Správkaři nebylo zas tolik, pokud dobře počítám, světla blikala jednou+jednou silně svítila. Není to, že "inscenace vypráví" tragický osud spíš předpoklad, než fakt, "nevypráví" tragický osud spíš Malamud a Františák vytvořil něco jiného?
OdpovědětVymazatJaj, můj 1. komentář reaguje na původní text, až teď vidím Vladimírovův komentář. Ale stejně: pokud se ty "ornamenty" objevují s železnou pravidelností (nemyslím si), pak asi nebudou tak úplně samoúčelné.
OdpovědětVymazatŽišmarjá, rytmus je prostě frekvence střídání rychlejších a pomalejších sekvencí a tempo to, jak jsou ty sekvence rychlé či pomalé. A jelikož se to při výstavbě inscenace neoddělitelně podmiňuje, tak se to označuje jediným pojmem. Nevím, v čem je to "podivný úkaz". A funguje u Becketta jako u Stanislavského, jen má zkrátka v různých typech divadla různou míru důležitosti a vlivu na celkový účin inscenace. Jinak děkuji kolegovi Bernátkovi, souhlasím se vším co řekl a tak dobře bych to neřekl:-)
OdpovědětVymazatNo dobře uznávám, v úvodním odstavci jsem především ventiloval svou dávnou nechuť ke dvěma zprofanovaným divadelněkritickým termínům. Samozřejmě se nemůžu dost dobře obhájit ani proti tvrzení, že je lze oba definovat. Ale s dovolením trvám na tom, že to jsou termíny efektně „žargonovité“ a navíc používané tak obecně a banálně, že de facto ztratily smysl. Pouštět se při této příležitosti do teoretické debaty o divadelněkritické terminologii ale tak trochu zavání střelbou kanónem na vrabce. Mimochodem, v dnešní ostravarské debatě padl nešťastný temporytmus asi osmkrát - pokud mně paměť neklame, vždy „chyběl“ nebo jej inscenace „postrádala“.
OdpovědětVymazatPodstatnější je to, co píše Martin Bernátek na margo „ozvláštňování“ (ve smyslu prázdných ornamentů) v těch dvou zmiňovaných inscenacích. Jestli o něčem svědčí to, že se v Ivanovovi objevují prázdné ornamenty s železnou pravidelností (nebo přesněji řečeno - dost často) nedokážu posoudit, mně se z toho žádný význam odečíst nepodařil. U Františáka je vršení režijních ornamentů běžným postupem. Pokud si vzpomínám na to, co jsem od něj loni viděl, byly jich plné třeba Tři sestry v Dlouhé nebo Rodinná oslava u Bezručů (takové podivné poskakování či tančení na předscéně). A ve Správkařovi na mně působilo jako ornament vlastně skoro všechno: režie se totiž snaží napumpovat emoce do inscenace zvnějšku, ať už tím, že postavy jsou v permanentní křeči, nebo že téměř neustále pouští „emocionálně názornou“ hudbu.
"Ozvláštňování je jeden z nejohavnějších termínů českého divadelně kritického žargonu..."
OdpovědětVymazat"...především ventiloval svou dávnou nechuť ke dvěma zprofanovaným divadelněkritickým termínům..."
OZVLÁŠTNĚNÍ (ozvláštňování) není divadelněkritickým termínem ani dost málo a pokud se v kritikách vyskytuje, jde zpravidla o zneužití. To pojmenování se v uměnovědném, popř. uměleckokritickém diskursu vyskytuje ze dvou zdrojů:
1. J. W Goethe: princip das Besondere.
2. Viktor Šklovskij in: Teorie prózy.
Kdo to pojmenování použije, měl by poznamenat, který z obou významů má na mysli (Goetheho nebo Šklovského). Je to podobné, jako když někdo napíše "dramatické umění": měl by dodat, zda ve smyslu O. Zicha nebo ne.
Osobně jsem se s ozvláštněním v divadelním diskursu nesetkal, asi už čtu kritiky málo. Sám jsaem to jako kritik divadla nepoužil nikdy. Je to totiž v podstatě komparace a divadelní představení se v tomto smyslu moc neporovnávají.