Napadlo mě nedávno, při sledování inscenace jednoho zasloužilého amatérského souboru, inscenujícího proslulý oscarový text Petera Shaffera, zdali by nebylo užitečnější, kdyby amatérské interpretační divadlo nebylo postaveno mimo estetická kritéria. Kdyby se na toto divadlo nezačalo nahlížet jako na svébytný útvar, mající své specifické zákonitosti, které ovšem není třeba umělecky hodnotit.
Neboť co je jeho úběžníkem, k němuž se někdy lépe, někdy hůře, ale neochvějně vztahuje? Profesionální divadlo, namnoze chápané jako to tradiční (v našich končinách se vytrvale držící) psychologicko - realistické. Mohli bychom toto divadlo nazývat třeba ochotnickým - aby se nám nepletlo s divadlem amatérským, jehož jedinečnost je právě v tom, že se snaží definovat prostřednictvím osobnostního (většinou autorského) vkladu tvůrců - a nikoli tím, že někoho napodobuje.
Nechme ochotnickému divadlu Jiráskův Hronov - hronovští, stejně jako kterékoli jiné "řadové" publikum - za to budou vděčni. Ostatně: nezačínal Jiráskův Hronov právě tak, že se na něm scházeli ti, kteří porovnávali svá nastudování her hronovského rodáka? Založme skutečnému amatérskému divadlu jeho vlastní vrcholný festival - ať už je tomu věčnému míšení jablek s hruškami, vyvolávajícímu nekonečné diskuse, které nemohou mít řešení, konec.
Je to sice téma, které už se začíná točit tak trochu dokola, ale byla by samozřejmě škoda jeho vytrvalou rotaci jen tak zastavit: právě v tom, že se tam všechno tak trochu surreálně míchá, tkví hlavní půvab Jiráskova Hronova.
OdpovědětVymazat1. Estetické a umělecké hodnocení jsou dva různé pojmy.
OdpovědětVymazat2. "Plete" se nám především praxe, ne kategorie, proto je podstatnější konkrétní rozbor než festivalový rámec.
3. Pokud nemá jít o hru se škatulkami nebo provozování teorie dosti matoucí, stačí hodnotit a posuzovat prostě onu "svébytnost" tvaru a jeho "specifické zákonitosti". Rozborem je možné dojít k tomu, že jde o zákonitosti organizační energie estetické funkce, a že to platí o jakémkoli divadelním tvaru (i v autorském interpretačním divadle).
4. Jakýkoli tvar, svébytný i nesvébytný, lze posuzovat všelijak. Je otázkou osobního rozhodnutí jestli mimo estetická kritéria postavím amatérské interpretační divadlo, nebo Národní divadlo, nebo Národní divadlo Brno. Rozhodující jsou výsledky takovéto operace.
5. Kritik by měl usilovat o pozvednutí estetické a umělecké úrovně jakéhokoli divadla a podporovat v tom tvůrce bez ohledu na "divadelní zónu". Obávám se, že místo toho je v této konečné otázce amatérů a ochotníků očišťováno jakési tělo autentického divadla na úkor jeho zlého - "psychologicko- realistického" dvojence.
Je to zřejmě jednodušší než vysvětlit "ochotnickému divadlu" že se má "neochvějně vztahovat" k něčemu jinému, než nyní předvádí, anebo rozebrat "amatérské interpretační divadlo - přez všechno zakoušení - z hlediska estetického a uměleckého.
6. I s kritikou lze provést následující rošádu: Nebylo by užitečnější, kdyby (amatérská interpretační) kritika nebyla postavena mimo divadlo. Kdyby se na tuto kritiku nezačalo nahlížet jako na svébytný útvar, mající své specifické zákonitosti, kterými se ovšem není třeba vážně zabývat. Neboť co je jejím úběžníkem, k němuž se někdy lépe, někdy hůře, ale neochvějně vztahuje? Autorské interpretační divadlo, namnoze chápané jako tradiční, v našich končinách vytrvale chápané tak, že se snaží definovat prostřednictvím osobnostního (většinou autorského) vkladu tvůrců - a nikoli tím, že někoho napodobuje.
Musím se přiznat, že tomu poslednímu odstavci ani při nejlepší vůli nerozumím.
OdpovědětVymazatMartine (Švejdo), vaše glosa zdá se mi vycházi z premisy, že autorské divadlo nabízi oproti interpretačnímu nepoměrně větší prostor pro osobnostní vklad a tudíž i pro estetickou kvalitu. Řekl bych ovśem, že je to premisa dosti pochybná, skoro až pitomá.
OdpovědětVymazatObecně snad je dosti pochybná, či dokonce přímo pitomá, ale myslím, že v amatérském divadle má své oprávnění. Zkuste mi vyjmenovat vícero inscenací "činoherního a hudebního" divadla (a pojem interpretační vynechme a hleďme více na to "tradiční"), které nebyly pouhými "odmocninami" "profesionálního" divadla.
OdpovědětVymazatjá bych řekl že minimálně v kontextu amatérského divadla (a často možná nejen tam) to až tak pitomá premisa není, protože - logicky řekl bych - rovnítko mezi autorským divadlem a osobnostním vkladem je jasné.
OdpovědětVymazatMá zkušenost navíc praví, že v autorském (experimentujícím etc.) divadle bývá - opět přinejmenším v amatérské oblasti - menší tandence k prázdné nápodobě odvozených estetických kvalit. Což byl přesně případ oné inscenace, která stojí v základu Martinovy úvahy.
Já si tedy rozhodně nemyslím, že fakt, že si člověk napíše text sám, zaručuje nějaký výraznější osobnostní vklad než tam, kde inscenuje text cizí. Naprostá většina umění napodobuje nějaké více či méně osvědčené vzorce, a je vcelku jedno, zda cizími či vlastními slovy. A už vůbec si nemyslím, že mezi tzv. osobnostním vkladem a estetickou hodnotou je nějaká přímá úměra.
OdpovědětVymazatPro mě rozhodně naprostá většina inscenací Petra Haška s Geisslery, Jaromíra Hrušky tu i onde, Luďka Horkého v Radaru, některé inscenace Reného Vápeníka a Ladislava Valeše, Saturnin Jiřího Suka z Rakovníku, Rozmarné léto V.A.D., Topolovo Uvařeno z Boskovic a mohl bych ještě docela dlouho pokračovat.
OdpovědětVymazatv otázce přímé úměry mezi osobnostním vkladem a estetickou hodnotou souhlasím.
OdpovědětVymazatosbnostní vklad bychom si asi museli definovat. samozřejmě že výrazné režijní gesto u klasického textu je co do vkladu rovno autorské režii vlastního textu.
za interpretační vklad (či interpretační umění) bych ale rozhodně nepovažoval inscenaci, kde se "pan lékárník" převlékně do kostýmu a zahraje Lucernu jako pan Munzar.