úterý 26. března 2013

Švejda: Racek (Dejvické divadlo)

Určující dojem: přes řadu výtečných míst mi v inscenaci schází to podstatné: o čem se vlastně hraje. Její téma. Přičítám to následující věci.
Pověstné "dejvické herectví" spočívá především v maximální civilnosti (životní věrohodnosti) projevu, ve schopnosti hrát každým detailem (a tím zachytit nejjemnější záchvěvy duše postav). Jde o herectví, které je vlastně shodné s televizním herectvím. Dá se jím zahrát prakticky cokoli. Od Ucpaného systému po... Čechova.
Racek, tak jako ostatní Čechovovy hry, jsou přitažlivé i tím, jak rovnocenné herecké příležitosti, s bohatými vnitřními osudy postav, nabízejí. V dejvickém Rackovi dostane každý herec příležitost - a každý (snad s výjimkou Lenky Krobotové, vytvářející, jak je u ní obvyklé, svoji postavu /Mášu/ příliš rychlými a křiklavými tahy) dosahuje detailně promyšlených portrétů figur. Včetně herců "druhého sledu": Pavel Šimčík jako neotesaný suverén venkovského sídla Šamrajev, Zdeňka Ždáníková jako starostlivá máma s nesnesitelně vysoko položeným hlasem Pavlína. A přesto, přes tento sled vycíděných jednotlivých plošek, jako bychom sledovali běh odnikud nikam.
Příležitost skutečně "zachytit se" máme pouze ve dvou případech. Tak jako v Ucpaném systému. U lídrů Dejvického divadla - Miroslava Krobota a Ivana Trojana. Jejich herectví, budu se opakovat, se nevyčerpává vnější (interpretující) precizností. Je samozřejmé, jakoby mimochodné, pracuje s "odstupem" od postavy. Nese jedno z klíčových témat Krobotova divadla: vyprahlosti současného světa a lidí v něm. Krobotův Sorin v prvých třech dějstvích působí jako "starý muž v posledních paprscích slunce" (Niny Zarečné). Trojanův Trigorin jako životní cynik, který snad (před odjezdem z venkovského sídla na konci třetího dějství) i vážně věří tomu, že ho Zarečná svou láskou probudí k opravdovému životu. A čtvrté dějství (nejvydařenější z celé inscenace): zmar. Kdy jsou udušeny i poslední jiskřičky naděje. Je skutečně fascinující, jak Ivan Trojan dokáže "vše" zahrát detailem  - např. držení (tj. "přijetí") a současně "škrcení" (tj. zachovávání si odstupu) Zarečné na konci třetího dějství. A stejně tak úchvatné je, jak Miroslav Krobot dokáže "nehrát", jak je jeho projev, s prominutím, maximálně zvnitřený, jak mu v závěrečném dějství stačí k zachycení Sorinovy duševní a vlastně i fyzické "nepřítomnosti" na tomto světě mírně zkroutit tělo a upřít nepřítomně zrak směrem kamsi do publika (takhle autenticky, představuji si, hrával Leoš Suchařípa před svou prvou mozkovou příhodou). Oba herecké výkony jsou ale "disparátními" veličinami inscenace. Veličinami, které se s ničím hlouběji nepropojují. Které nepomáhají utvářet tematickou "síť", probíhající pod celou inscenací.
V čem nebo v kom je chyba, že inscenace zůstává pouze u "panoramatu tamní krajiny"? Troufnu si odhadnout. Režisér, v "laskavém dohledu", nechá herce tvořit, nechá prostřednictvím sehraného, kreativního kolektivu "vygenerovat" inscenaci, které však schází úběžník. Režisérův určující vklad.

15 komentářů :

  1. Vladimír Hulec27. března 2013 4:48

    Nesouhlasím
    už se základní premisou Tvého textu: "...schází to podstatné: o čem se vlastně hraje. Její téma."
    Hraje se především o chladných, vyprázdněných lidských vztazích, o lidech bez rodiny (anebo v nefunkčních) a o tom, že bez ní nelze v podstatě existovat. Je to formulováno důsledně. Od první scény trapného chování Medvědenka k Máše a následného jejich manželského vztahu přes chladné uspokojování Dorna roztoužené Mášiny matky po závěrečný obraz zničené Arkadinové. Herci jsou stylově vytříbení, režisérem jasně vedení k vícevrstevnatým obrazům, které nenesou jen humornou či ironickou rovinu, ale důsledně se snaží i o - řekněme - osudové či existenciální (pod)proudy. Celé je to pak "balené" do groteskních situací. Vymyká se (a myslím, že záměrně ze strany režiséra) jen Trigorin Ivana Trojana, který je (dle mého čtení) vlastně jediná pragmaticky a realisticky uvažující a jednající postava. Snad poprvé jsem viděl na jevišti tuto postavu interpretovanou jako v zásadě sympatického a inteligentního člověka (byť v kritických situacích slabocha). A pak se vymyká Nina, ale to už bych sem psal recenzi.
    Inscenaci považuju za skvělou, vysoce ve všech složkách kompaktní a ve výkladu důslednou.

    OdpovědětVymazat
  2. Omlouvám se všem, že jsem se k diskutování prohrabal až teď - přiznám se, že to jízlivé naznačování, jak si to herci celé vymysleli sami a režisér je "laskavě" nechal tvořit, mě docela štve. Jistěže vklad herců v takovémto typu divadla je zcela neopomenutelný, ale Racek je podle mého tak situačně skvěle vybudovaná inscenace, že ani trochu nevěřím, že by to šlo samo. Ale jako diváka je mi to vlastně jedno, nepíšu reportáž ze zkoušek.

    A souhlasím s Vláďou, že tam to téma je zcela čitelné a důsledně provedené - ne, že by bylo nějak úžasně objevené, je to vytažení jednoho ze základních témat textu, ale to neznamená, že by inscenace neměla a nevěděla o čem vypovídat a hrát.

    A jistá míra hledačství v něm taky je, jen na sebe nestrhává pozornost: je to způsob řešení a výkladu některých situací, který mě mnohdy překvapil a okouzlil tím, jaké možnosti čtení Čechova jsem přehlédl. Mě Racek vysloveně okouzlil - a to nejsem žádný pravověrný fanda Dejvic.

    OdpovědětVymazat
  3. Martin Švejda27. března 2013 9:12

    Metodologická poznámka: poněkud mi vadí (a nejen zde), jak úvodní slova mých (některých) příspěvků označujete za premisy. Nikoli: jde o závěrečný soud, které pouze (kvůli lepší "orientaci" čtenářů) umisťuji na úvod textu - a pak se toto resumé snažím v dalším textu rozvést/doložit.

    OdpovědětVymazat
  4. Vladimír Hulec27. března 2013 12:51

    Teď Ti nerozumím
    V úvodu se snad v každé práci píší výchozí vstupy a na závěr z nich vyplývající soudy. Aspoň tak čtu všechny odborné texty i kritiky. Je-li tomu naopak, měl by na to autor přímo upozornit.
    Nicméně, i když to není premisa, ale důsledek, není to v důsledku jedno? Zkrátka polemizuju s Tvým soudem.

    OdpovědětVymazat
  5. Polemizuj se mnou Vladimíre dle libosti, jenom, prosím, ten můj výrok neoznačuj za premisu :)

    OdpovědětVymazat
  6. Vladimír Hulec28. března 2013 0:55

    OK,
    v matice se Tvému postupu říká Věta. Pak následoval její důkaz. Té větě, myslel jsem, se dá v kritickém kontextu říct "Premisa". Nemusí podle mne jít pouze o "tvrzení, z kterého něco odvozuješ", ale i o stanovisko, které textem osvětluješ. Dobrá, není a nebylo to přesné, a nejde tedy o premisu, ale o Větu.
    Teď ale replikuj na obsah mého /a Michalova/ polemického ohlasu, jinak polemika nenastane, jen se navrší několik vět.

    OdpovědětVymazat
  7. Jakub Škorpil28. března 2013 1:43

    Možná je - premisy stranou - problém v tom, co kdo považujeme za "téma" a "výklad". Podle mého jde o režijní či dramaturgický vklad přesahující to, co je již obsažené v textu, nebo akcentující jeden (většinou neobvyklý) z jeho motivů.
    Racek je jistě velmi dobrá inscenace, ale za rámec textu obvyklého výkladu či inscenační tradice čechovovských textů až na naprosté detaily nejde. Což je také zcela regulérní přístup. Zvláště má-li režisér k dispozici tak kvalitní soubor jako je ten dejvický, který i zcela tradičně "přečteného" Čechova provede okouzlujícím způsobem.
    Vajdička s Majlingem (a Sukovou) spolu s herci „utahují šrouby“, jakoby podtrhávají tradiční charaktery hrdinů Racka. Obtahují kontury, chtělo by se říct. A protože v Dejvickém divadle mají tak vypracovaný a zažitý neokázalý styl (jakousi zvláštní verzi tradičního osobnostního podehrávání), vychází jim to. Kdekoli jinde by ale taková režie a „výklad“ byl, obávám se, k nesnesení.
    Čechov je, soudím, již z podstaty hořkosměšný a že se pod "humornou či ironickou rovinou" skrývají "osudové či existenciální (pod)proudy" není výklad, ale prostá definice jeho poetiky a stylu.
    Pro mne se z oné tradice vymyká snad jen výrazně karikovaný (až zesměšněný) Medveděnko, který ale nemá v jinak střídmém pojetí ostatních postav pandán, a v "nabízení se" o něco aktivnější Nina. Záverečná tragická "samohra" Arkadinové je sice efektní, ale předchozím jen slabě opodstatněná (vážně netuším, kde se v té sebestředné primadoně najednou vzalo tolik sbereflexe).
    Je to jistě inscenace velice dobrá (a časem bude ještě lepší), ale hovořit v jejím případě o "hledačství" bych se osobně zdráhal.

    OdpovědětVymazat
  8. Jakub to napsal za mě. Inscenace, která nepřekračuje intence textu.

    OdpovědětVymazat
  9. Jan Šotkovský28. března 2013 21:30

    Jakube, chápu tvojí glosu jako poznámku k "hledačství", což je pravda kvalita sporná. Upřímně mě ale překvapuje, jak často používáš slovo "tradiční" či "obvyklé" a v podstatě vźdy v negativním smyslu. Copak to, že někdo inscenuje text a vycházǐ při tom z něho samého, dokonce, ó hrůzo, z toho co je v něm základní a podstatné, je nějaké apriorní mínus? Úplně čitelné je to pak u Švejdova "nepřekračuje intence textu". Opravdu se v inscenaci musí objevit něco, co nevychází z textu, abychom rozpoznali režisérovu přítomnost a mohli s ulehčením konstatovat, že se projevil jako kreativní osobnost "nezaměnitelného rukopisu"?
    Navíc se rozhodně nedomnívám, že lze oddělit výklad a obsazení v duchu Jakubovy argumentace "kdyby mu to hrǎli jinak, tak mu to nefunguje". Kdyby mu to hráli jinak, tak by to dost možná jinak vyložil nebo vůbec nedělal Racka.
    P.S. Ještě k JŠ - A bez ironie by mě zajímalo, kolik takhle "tradičně pojatých" Racků jsi už v životě viděl.

    OdpovědětVymazat
  10. Vladimír Hulec28. března 2013 21:34

    OK,
    s tímto pohledem nemám velký problém, byť těch autorských vkladů či výkladů bych tam pár našel a o celku si to taky nemyslím. Martin ale v úvodním vstupu tvrdí něco jiného: "...inscenaci schází to podstatné: o čem se vlastně hraje. Její téma." To je podle mne její dost razantní odmítnutí.
    I kdyby inscenace nepřekračovala intence textu (a proč by měla?), je snad jasné, že téma ani výklad nepostrádá. Byť třeba jen taková, která do textu vložil Čechov. V čem je tedy problém?
    (Upozorňuju, že podle mne v té inscenaci je víc než jen tradiční, staromilský přístup a výklad, ale to už by bylo na delší vstup.)

    OdpovědětVymazat
  11. Já už původně ani nic psát nechtěl, protože se ze mě proti mé vůli stává hlavní "hater" dejvického Racka. A tvoje čtení že "obvyklé" a "tradiční" používám jako pejorativa mi to jen potvrzuje. To jsem ale vážně na mysli neměl (teď ani na začátku).
    Napsal jsem - v parafrázi - kdyby to hrál jiný soubor, bude to nuda. Viz Zarečné monolog na konci.
    A už v rovině spekulací: domnívám se - na základě něklikanásobné zkušenosti s režiemi Michala Vajdičky - že jinde (kde by mu to jinak hráli) by to o moc jinak nevyložil. Ale to je prosím ryzí spekulace, které bych se mimo rámec této diskuse nedopustil.
    Ne, nemusí se objevit něco co není v textu a by si "přejedený intelektuál" blahem zachrochtal. Psal jsem o "zcela regulérním přístupu". Správně odhaduješ, že hlavním impulsem byla slova o "hledačství" (a tedy polemika s Vladimírem a Michalem)
    p.s.: více či méně tradiční Racky jsem na živo nebo ze záznamu viděl asi dva. Záleží na tom?

    OdpovědětVymazat
  12. o staromilství nebyla řeč.
    ale: inscenace nepřekračující intence textu je jeho pouhým čtením, nikoli výkladem. Téma samozřejmě určuje autor a je jen na inscenátorech, zda ho respektují, nebo ne.

    OdpovědětVymazat
  13. Vladimír Hulec29. března 2013 4:37

    Slovem "staromilství"
    se snažím interpretovat Tvůj a Martinův pohled na dejvickou inscenaci. Stále mi však v této diskusi schází Martinův výklad toho, proč je přesvědčen, že "inscenaci schází to podstatné: o čem se vlastně hraje. Její téma..." Ve svém následném textu po oné Větě to podle mne neosvětluje. Říká, že herci hrají šarže (mohu-li to zjednodušit) a že chybí "režisérův vklad".
    Zaprvé si myslím, že téma i výklad v inscenaci přítomny jsou. A to jak od autora, který není "znásilňován", tak od režiséra, který ze hry akcentuje především téma mezilidských vztahů a důležitost rodiny. Rozpadem či neexistencí rodinných vztahů se rozpadá i život postav. Není to dostatečný režisérův vklad a výklad? Racek může být a bývá často vnímán a hrán jako obraz rozkladu měšťanské společnosti, případně reflexe uměleckých a generačních problémů přelomu epoch. Už to, že se vše odehrává v měšťanském pokoji, ale postavy se chovají zcela neměšťansky, ale spíše soudobě (excentrický úvodní výstup Medveděnka a Máši, tanec Máši v úvodu a její chování po návratu, racionální charakter Trigorina, přes značnou délku neustále udržovaný ostrý rytmus představení...) dodává inscenaci na přitažlivosti i pro Čechova znalého diváka. Tedy inscenace podle mne režijní výklad má.
    Neznám sice jiné Vajdičkovy práce než v DD, ale chápu, že jinde bývá stejný. Copak ale má a může režisér výrazně měnit svůj rukopis a výklady textu vzhledem k souborům, kde pracuje? Který režisér to dělá?

    OdpovědětVymazat
  14. Vladimír Hulec31. března 2013 3:39

    Zrovna tak
    jako nejde ani hrát o ničem. Kdysi se o to pokusilo Divadlo Kámen v mé oblíbené inscenaci Mlejnek. Ale to šlo o zcela jiný text a přístup. A i tam se nakonec "něco" vylouplo...

    OdpovědětVymazat
  15. Petr Pavlovský15. dubna 2013 7:32

    =...režisér nemůže text "nevykládat". Něco jako bezpříznakové čtení, které "inscenuje jen text" neexistuje. = Sémiologicky přesné! Naivní představa, že inscenovaný text je možné buď vykládat nebo nevykládat přichází do českého divadla s pravidelností mořského přílivu a odlivu.
    Před více než třiceti lety s tím například přišel tehdejší šéf Divadlka na okraji Zd. Potužil, který se při besedě na přehlídce Divadelní mládí bojovně vyslovil v tom smyslu, že neštěstím českého divadla jsou režiséři, kteří se snaží hru intepretovat, zatímco oni, "okrajáci", hrají tragedii Romeo a Julie tak, jak jí Shakespeare napsal a nijak jí neinterpretují.
    V praxi to vypadalo tak, že se text hrál bez jediného škrtu a všechny postavy mluvily rychlostí až ekvilibristickou. Kupodivu se na to dalo koukat, L. Matějčkovi a Evě Salzmannové, v civilu čerstvým manželům (i toto vědomí publika je sémanticky a tedy i historicky důležité, srov. div. historiky pomíjený, ale ve své době obecně známý milenecký vztah E. Vojana a H. Kvapilové v době, kdy spolu v ND hráli R+J) to moc slušelo, ale nemohlo být sporu o tom, že i toto je výklad sui generis.

    Obecně platí, že žádná "příchylnost" k autorovi nebo naopak emanipace od něj nejsou žádnými apriorními hodnotami ani nehodnotami, rozhoduje vždy až konkrétní, jedinečné divadelní dílo.

    Pokud jde o insenace tzv. klasiky znamená každé radikální odchýlení od autora zvýšené riziko, protože klasika je klasikou proto, že je tzv. všeobenou evidencí uznána za dílo relativně vysoké hodnoty a změny významu je mohou tedy snadno zkazit.

    To je možná jeden z důvodů, proč v seznamu režií Alfréda Radoka nacházíme klasiku velice zřídka (kupř. Čechova jen jako dramatizaci povídky, Shakespeara snad vůbec ne): U významově "řidších" textů měl větší volnost, nebyl tolik svázán géniem autora. Podíváme-li se napřklad na Rollandův text Hry o láse a smrti, jde o dost průměrnou hru, totéž platí o Komikovi.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme