Divadelní kritik je obdařen jednou nezáviděníhodnou vlastností: umí předvídat. Obtěžkán desítkami divadelních zážitků, dokáže velice přesně odhadnout, jak takové představení, na kterém právě sedí, bude vypadat. Stačí mu deset minut – a zbytek (většinou) nezbývá než nějak přetrpět. Ba co víc: ono mu stačí nahlédnout předem do informačních materiálů...
V Dejvickém divadle připravují Čechovova Racka. Kritik se podívá na internetové stránky divadla a čte:
Režie: Michal Vajdička... Aha: Racka měl dělat už loni, ale pak z toho z personálních důvodů sešlo, tak nouzově nastudoval Ucpanej systém, u kterýho se o něm psalo, s jakou lehkostí vklouzl do vyhraněného prostředí dejvické scény - byť se ovšem taky mohlo říct, že se tomuhle divadlu bezbolestně přizpůsobil a nic kýženě novýho do něj, jako člověk odjinud, nevnesl... Každopádně Ucpanej systém sklidil vřelej kritickej i diváckej ohlas, tak jakej by byl div, kdyby mu nedali znova příležitost; a i kdyby třeba jen okopčil Oblomova, Hamleta nebo Idiota, úplně to bude stačit, že jo.
A herci: Klára Melíšková – jasně: typ cynik a žena – vamp; takže kdo jinej než Arkadinová. Jaroslav Plesl – ukňouránek a submisivní týpek... Treplev. Veronika Kubařová jako třetí v pořadí – tak to musí bejt jedině Nina Zarečná, divadlo ostatně ve svym středu nemá příliš hereček pro takový charakterní klády. Ivan Trojan se svym drtivě suchym humorem – natuty Trigorin. Miroslav Krobot - nejstarší v herecký sestavě, ten asi bude muset hrát Sorina, i když svym kamennym, chladnym (a bručounskym) typem by se hodil spíš na Dorna nebo Šamrajeva. David Novotný a Lenka Krobotová – to je taky jasný: hodnej trouba a dekadentní ženština: Medvěděnko a Máša. A pak už jenom zbejvá Václav Neužil, Pavel Šimčík a Zdeňka Žádníková - a ty už si mezi sebou toho Dorna, Šamrajeva a Pavlínu nějak rozeberou...
Zkrátka a dobře: u tak jasně vyprofilovaného souboru, disponujícího herci, kteří si našli a suverénně dlouhodobě naplňují jisté typové "obory", bude v případě inscenace připravované režisérem, který při svém prvém hostování tento profil nijak neproměnil (neposunul, neobohatil), hrozit, že náš milý moudrý kritik nabyde bezmála pocit, že na to snad ani nemusí chodit... Bude se mýlit?
Navrhujem experiment - napísať recenziu tzv. na slepo, bez návštevy, veď ten náš blog to znesie (a kto bude mať pripomienky, tak ať si dá kafe) a potom porovnať s už videným predstavením.
OdpovědětVymazata k M. Vajdičkovi - nemyslím si, že je to režisér, ktorý má potenciál meniť súbory a ani si nemyslím, že je nadpriemerným režisérom, lenže to sa jaksi v takomto hereckom zázemí iste nejak "stratí". Možno ide naozaj len o to, že došlo k nejakému výraznému porozumeniu...
V této sezóně se chystají v Praze ještě další Čechovové, Strýček Váňa v Národním a Višňový sad Na zábradlí, zajímalo by mě, jestli máš na to taky takového jednoznačné soudy...
OdpovědětVymazatMartine,
OdpovědětVymazata je na tom něco zásadně špatně? Divadlo má i funkci interpretační, a dejvičtí herci jsou nyní typově skvěle vyprofilovaní a hry a role jsou jim "šity" na míru. Proč ne?
Jistě to není jediný typ divadla a přístup k procesu tvorby. Chceš-li jinej, vydávej se tam, kde inscenují neznámé texty s (ještě) nevyprofilovanými hereckými osobnostmi. Anebo někam k experimentální scéně či k amatérům. Tam jsem zrovna minulý týden na Modrém kocourovi viděl inscenaci Old Stars Kdo ukradl vdolky, ve které si údajně herci a herečky pro každé představení role střídají. Sami tak dopředu nevědí, v jaké přesné konstelaci se bude hrát.
Trochu podobně vznikala i ještě daleko experimentálnější představení Studia pohybového divadla Labyrint světa a ráj srdce, kde jsem na přelomu 70. a 80. let hrával. Byla plně improvizovaná, herci měli během představení až do úplného závěru zavázané oči a až přímo před diváky - na začátku - byla určena jediná konkrétní postava: Poutník. Nikdy jsme dopředu nevěděli, kdo to bude.
Martine, ten pocit, že tam nemusíte chodit, je správný.
OdpovědětVymazatRespektive ne vy, ale milý moudrý kritik je natolik moudrý, že jistě může zůstat doma.
OdpovědětVymazatProboha, a co je tak hrozného na tom, že někdo našel svůj styl a ten cizeluje? Zvlášť když ten styl je funkční - tedy nachází odezvu u svého publika. Není PROBLÉM spíš ve znuděném kritikovi, který dostane lístek zadarmo? Jako divák, který musí vysát v Dejvicích frontu a zaplatit za lístky pro dva pár set se na věci asi dívám dost jinak. Ostatně, když třeba Kupka konečně objevil svůj styl, tak ho pak do konce života rozvíjel - a kritizuje dnes někdo, že třicátý obraz v této řadě se od dvacátého zas tolik neliší?
OdpovědětVymazatNevím, kam mě zařadíte, ale dám-li dát za vstupenky do Dejvického divadla plnou cenu, a pak vidím Idiota, (Hamleta jsem měla zadarmo), pak si opravdu kladu otázku, čím to, že je DD pořád vyprodané.
OdpovědětVymazatDivadelní kritik je vystaven nepříjemnému nebezpečí - dalo by se to nazvat syndromem „přežranosti“. Má vcelku logický pocit, že už skoro všechno viděl a je tudíž odhodlán vyžadovat pokaždé cosi zásadně nového. A tuto novost či jinakost pak buď přímo zaměňuje za kvalitu nebo jí přinejmenším chápe jako nutný předpoklad kvality. Proč by ho zajímaly dvě povedené, ale formálně nepřekvapivé herecké inscenace za sebou, že ano? Pokud se ovšem přežranost spojí s přebujelým sebevědomím nebo možná jen s nešikovnou snahou o ironii (někdy se to špatně rozlišuje), může z toho vyjít i cosi tak - s odpuštěním - pitomého, jako je posouzení a odsouzení připravované inscenace na základě obsazení a jména režiséra.
OdpovědětVymazatOdhaduji, že tady jde spíš o Ucpanej systém, než o Racka, u kterého výše uvedené argumenty evidentně skřípou (To má hrát Krobot Trepleva, aby „zážitky obtěžkaného kritika“ neunavil už po deseti minutách? A v čem se bude opakovat Veronika Kubařová, která hraje v Dejvicích poprvé?). Ucpanej systém se Martinovi nelíbil, protože se domnívá, že někteří herci jen opakují to, co už viděl vícekrát, a Vajdička z nich nedostal nic nového. S tím by se samozřejmě dalo polemizovat - osobně se domnívám, že většina herců v Ucpanym systému nejenže hrála výborně, ale také své nejobvyklejší polohy docela výrazně rozvíjela nebo je dokonce úplně opustila (nejvýrazněji onen výslovně zmiňovaný Krobot). Ale to je věc názoru a další argumentace. Možná taky stojí za to připomenout jednu dávnou dejvickou zvyklost: výrazná inscenační vybočení zde jen málokdy přicházela od hostů. Ti obvykle drželi linii (a Vajdičkovi se to povedlo svěle, tvrdím já) a změny směru či úkroky stranou obvykle přicházely zevnitř.
Zajímavé... Divadelní kritik si s potměšilostí dovolí rozvíjet a domýšlet to, co běžně slýchá ve svém kritickém okolí, tedy bohorovné rozmluvy typu "Na co jdeš?" "Na to a na to." "Kdo to dělal?" "Ten a ten." "Tak teda (myšleno samozřejmě patřičně ironicky) hezkej večer", aplikuje to na, ach bože, Dejvické divadlo a hned se jeho "nestoudnosti" dostane označení jako "znuděný kritik", "syndrom přežranosti", "přebujelé sebevědomí" - a vůbec že je tohle jeho "podvědomé" přemýšlení tak nějak pitomé. Tak ještě štěstí, že tím kritikem nejsem, že jsem pouze autorem glosy, neboť dobře vím, že ke každému dílu má kritik přistupovat individuálně, jako "nepopsaný list", a že úvahy nad tím, jaký je (má být) vlastně smysl hostování režisérů v cizím souboru či co nazývat rozvojem, co cizelováním a co opakováním tvorby by mi snad radši ani neměly přicházet (a zvláště ne u Dejvického divadla) na mysl.
OdpovědětVymazatMartine,
OdpovědětVymazatpromiň, ale nevylžeš se z toho, že jsi napsal potměšile přezíravej, výsměšnej text, který nebylo možné jen tak přejít, byť mohl být původně myšlen jako mystifikační glosa typu Spílání do vlastních řad. Na mysl Ti - a komukoli - může přicházet cokoli, něco jiného je však s tím vcházet do myslí druhých. A je jedno, zda jde o Dejvické nebo třeba Palmovku.
A nemíváte tento pocit předvídatelnosti i při čtení textů vašich kolegů-recenzentů? Věřte, že to funguje i v opačném směru – zkušený divadelník jistě s přehledem odhadne „co napíšou“. (Troufám si tvrdit, že je dokonce schopen vytušit co konkrétně napíše o dané inscenaci ten který kritik, včetně typických – zavedených – formulací.) Příklad za všechny je každoroční vyhlašování Cen Alfréda Radoka. Je to prostě „jasný“. Experiment Evy Kyselové bych rozšířila o výzvu divadelníkům napsat recenzi á la... kdo má koho nejraději a výsledek pak porovnat s publikovanou recenzí. To bude čurina! A diváci ať si dají kafe...
OdpovědětVymazatJistě,
OdpovědětVymazatkaždý - a především dobrý - kritik má svůj styl a rukopis. Jako jej mají divadla, režiséři, herci, dramatici. Parodovat jej je pak - relativně - snadné a čurinné (byť nevěřím, že by to v kritickém světě byla až taková prča... a pro koho?). Podle mne nejde o to napodobovat či parodovat styl - v hudebním světě to na požádání dělával v Osvobozeném Jaroslav Ježek, v Semaforu Jiří Šlitr ( na desce je zachyceno na skladbě Šla Nanynka do zelí), anebo v dramatu Amadues i Mozart - ale vždy se zajímat o to, zda kritik či divadlo mají co říct a zda to dokážou. Proto věřím v tyto diskuse a proto myslím by mělo - kritikům i divadelníkům - stát za to se jich účastnit. Napsané či řečené prochází - často nemilosrdnou - zkouškou. A občas je to i ta čurina.
No to je pěkné - až příště nebudu vědět, co mám psát, můžu se Vás zeptat, co se ode mě čeká? :-)
OdpovědětVymazatMíšo, u teba je to jasné, si hrozne "hodnej" :)!
OdpovědětVymazatNo Martine, počkejte. Chápu, že ten text není psán v první osobě, že proud kritikových myšlenek je i stylisticky zřetelně oddělen od vašeho zobecňujícího rámce a že by tudíž bylo chybou vás s tím kritikem ztotožnit. Co vlastně milý kritik konstatuje? Že režisérem inscenace je někdo, kdo v daném divadle už režíroval jednu mimořádně úspěšnou inscenaci a tudíž si ho pozvali podruhé. Ta inscenace se jevila jako charakteristická pro styl daného divadla, tudíž lze očekávat, že ani jeho druhá z něj nevybočí. No a pak milý kritik ze soupisu herců odhadne, kdo bude hrát jakou roli, z čehož vyvozuje předvídatelnost obsazování v daném divadle. To mi ovšem nepřijde jako nějaký myšlenkový výkon - Racek je hra s malým obsazením a se zřetelně odlišnými postavami. V podstatě v každém českém divadle, jehož soubor trochu znám, bych si ze seznamu herců hrajících v Rackovi troufl vyvodit, kdo co bude hrát.
OdpovědětVymazatKritik je pak patřičně znechucen - nejenže divadlo znovu pozve režiséra, který už v něm úspěšně režíroval, navíc ještě obsadí role typově odpovídajícími herci. Jestli už to stačí kritikovi k tomu, aby celou produkci seznal trapně předvídatelnou, měl by zřejmě večer strávit něčím s méně jistým koncem, třeba bowlingem.
Postava "milého moudrého kritika", kterou jste stvořil, Martine, je opravdu symbolem apatické profesionální přesycenosti. Otázka je, co a o kom ta postava vypovídá.
A naopak... :-)
OdpovědětVymazatTen "milý moudrý kritik" by se potkal s oním "zkušeným divadelníkem"..., třeba v Potrefené huse..
OdpovědětVymazatMartine, určitě jsem Vás to učil, ale je to už dávno: kritik je především reprezentantem diváctva! To, co jste napsal, je, s V.Justem řečeno, kristalická fachidiocie!
OdpovědětVymazatTzv. originalita je přece to poslední, co normální divák v divadle hledá. Vždyť i takový W. Shakespeare vykradl kde co!
Každé představení je singulární umělecké dílo a na jeho případnou originalitu, resp. novost, publikum kašle, jinak by lidé nechodili třeba i několikrát na týž titul!
Diváci přišli pro umělecký zážitek, a ten s novostí korespondovat může, ale také vůbec nemusí!
Konečně samotný fenomén originality jako estetické normy je relativně nový, objevil se až v romantismu. Učit se, učit se a zase se učit se!