Hned na začátek Jiráskova Hronova dva diametrálně rozdílné přístupy k amatérskému divadelnímu činění.
Šamu
ze Štítiny s tzv. dobře napsanou situační komedií Dokonalá svatba. Ráno
se nastávající ženich probudí v posteli s novou milou svého svědka, do
toho vtrhne onen svědek, nevěsta, její matka a pokojská, vbíhají a
vybíhají čtverými dveřmi a řeší a řeší... Samozřejmě vyřeší a nakonec se
vezmou ti dva z postele. Hraje se sice s trochou nadsázky, leč bezmála
realisticky, takže poněkud neuvěřitelný propletenec skončí jako
sentimentální love story. Hru, přiznám se, neznám - ale jako bych to
všechno již někde mnohokrát viděl, přesně tušil, co bude následovat a
celé kouzlo hry jako by spočívalo jen v umění jak ji co nejzručněji
zamotat. Prostě jako v televizi či místním měšťanském divadle, jejichž
met se hra i inscenace pilně snaží dosáhnout.
Pak plzeňský
Rámus: dcera, matka, otec, teta a rodinný přítel (o babičce v roli
režisérky nemluvě) - ve hře i v realitě. Maminka tlačí Alenku na
víceleté gymnázium, ta by radši do animačního kroužku, a tak se jí nad
učebnicí matematiky zjeví králík a odvede ji do říše divů, kde Alenka
pomůže porazit Červenou Královnu a s nabytou odvahou pak odmítne i tlak
ke gymnáziu. Je arciť otázka, proč se Carrolova Alenka odehrává pomocí
kuchyňského náčiní a potravin, když se vše děje v dětském pokojíku, i
proč maminka závěrečný Alenčin zvrat přijme jen s povzdechem "A proč jsi
to neřekla hned?" - ale nešť. Nejpodstatnější je, že Plzeňští přesně
vědí proč hrají a o čem hrají - což je u amatérů to základní. Rámus v
posledních letech vždy vychází ze svých autentických životních problémů,
zážitků, radostí, starostí... Prostě amatéři - v tom dobrém a
smysluplném smyslu slova.
Zmatek nad zmatek Bažantovy loutkářské
družiny z Poniklé je někde uprostřed. Sólový inscenátor (tentokrát v
roli inženýra) používá opět meotar (jako v loňském Faustovi), s jehož
pomocí postupně vypráví-přehrává-promítá na projekční plátno obsah
nového Vernova románu. Problém je v tom, že jeho záměr seznámit sebe i
nás s novou knihou oblíbeného autora záhy mizí: vypravěč v roli inženýra
jakoby si příběh vymýšlel sám - takže je poněkud nepochopitelné, proč
se nakonec rozzlobí na Verna, který si dovolil zpochybnit schopnosti
inženýrů; vymýšlel-li si vše on sám, je i ono zpochybnění inženýrů jeho
výmyslem, zná-li knihu předem, nemá důvod být na jejím konci překvapen a
pobouřen. Ale dotek s "civilní" realitou vystudovaného zeměměřiče
Tomáše Hájka a potřeba vysmát se vševědnosti a všemohoucnosti vlády
odborníků tu jsou nepopíratelné. A shodou okolností zatraceně aktuální.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme