Šotkovský: Jiráskův Hronov (neděle 4. 8.)

Vrchol dne: Cink Cink Cirk se svou inscenací Cink? Novocirkusová lahůdka - tři mladí muži, jedna mladá žena, o kterou všichni usilují (aby si ji zformovali do vlastní představy), hrazda, kruhy a šály. Nejsem cirkusový znalec, ale dovednosti zdá se velké, zejména však všechny ve službách příběhu a jednotlivých (leckdy drsně) milostných interakcí. Vrchol pak v milostné etudě na šálách, v níž obraty "viset na někom" a "být na někom závislý" dostávají novou podobu, tělesně konkrétní a metaforickou zároveň. "Být artistou je těžké, ale když to cinkne, je to krásné", napsal kolega Petr Christov ve svém twitterovém zpravdoajství z Hronova, které tímto doporučuji (stačí kliknout zde).

Překvapení dne: Finský soubor hezkého jména Tampereen ylioppilasteatteri z Tampere sehrál na Hornově Schwabovy Prezidentky. Hra divácky nevděčná, v jazyce většině publika nesrozumitelném, inscenace, která z logiky věci stojí hlavně na textu, nadto v od centra Hronova vzdálené Sokolovně o půl desáté večer. Připočteme-li nenadále uhodivší déšť, není divu, že nás v hledišti sedělo sotva dvacet. Odměnou nám bylo mimořádně sehrané dámské herecké trio, díky jejichž suverénnímu (a v tempu takřka ďábelskému) nakládání s textem, precizní a přitom uvolněné stylizaci a mimořádnému nasazení (a to dámy hrály hodinu a půl trvající inscenaci ten den už potřetí!) bylo na co se dívat i bez jazykového vybavení.

KPD (Kus Poctivého Divadla) Dne: V inscenaci Smoljakovy Hymny aneb Urfidlovačky přišlo zase jednou ke slovu to, v čem je amatérské divadlo nezastupitelné: přesné a vědomé využití vlastních hereckých limitů. Žďárští aplikovali funkční naivistické podehrávání tak suverénně, že tím nejslabším na inscenaci byla nakonec samotná Smoljakova aktovka, v níž je nápad na výborný ironický skeč roztažen do neúměrné hodinové délky.

Zklamání dne: Barokní fuga Tanečního studia Magdaléna Rychnov. Tvůrci si sami naběhli, když svou dvacetiminutovku zarámovali sugetivní, vypjatou a tělesnou metaforikou veršů Bedřicha Bridela: "Já nad oteklé vředy,/ i nad hnůj jsem ohavnější:/ všecken zapuchlý, bledý,/ nad jed i mor ohyzdnější./ Já jsem samý pouhý vřed,/ umrlčina zpráchnivělá..." O to víc pak vynikne, že mezi tím se odehrává pouze apartní cvičení z výrazového tance, v němž desítka bíle oblečených děvčat na závažnou hudbu kultivovaně a monotónně předvádí úzkost a bázeň (zřejmě ze smrti). Velmi uměleckoidní.