Luděk Richter z Jiráskova Hronova - IV. - úterý

Den herců - a nemyslím tím obecně herecké divadlo chybně (leč soustavně) nazývané "činohra"; mám na mysli inscenace právě a jen na hereckých výkonech založené.

V inscenaci souboru Commedia Poprad Neprebudený jsou těmi herci tři muži zralého středního věku. Jeden hraje postiženého Ondráše, z nějž si nejkrásnější děvče ze vsi vystřelí slibem sňatku; jeho herectví se poněkud liší - hraje postavu prožitkově, někdy až na hraně sentimentality. Zbylí dva hrají všechny další vesničany. I ženy - takže bychom mohli očekávat fraškovitou grotesku. Jenže oni je hrají bez figurkaření, bez komického pomrkávání, čistě po tématu a funkci postavy, oproštěně znakově, leč s emotivním výrazem. Excelentně. Jediné místo, kde chybí podstatný výklad, založený na přesném sdělení motivací, je, žel, finále, v němž ženy pošlou Ondráše na smrt do hořící stodoly a my se můžeme jen domýšlet proč. Ono "suché", věcné, lehce odcizené, ale přesné herectví je možná ten nejlepší způsob, jak přenést do dneška poněkud naivní prostinký příběh z hloubi devatenáctého století.

V Testosteronu prostějovského Divadla Point si sedmice mužů (tentokrát spíše mladšího středního věku) hraní přímo užívá. Postupně rozplétaný příběh o tom kdo a kdy s čí manželkou, kdo má parohy, čí je kdo otec a čí syn..., je založen na výkladech jednotlivých postav, jejich vytahování a předvádění se svým chlapáctvím, pohledy na ženské a hlavně prezentováním svých sexuálních zkušeností a praktik s nimi - to vše náležitě nakumulované, nadnesené a absurdně posunuté tím, že dobrá polovina z nich jsou vysokoškolští přírodovědci, jejichž teoretické znalosti o tom, co způsobuje hormon uvedený v titulu, jsou jim v praxi málo platné. Těch výkladů a praktických ukázek je tolik, že začínají působit jen jako sled žánrových obrázků a před přestávkou se začne vtírat podezření, zda ono užívání si není jen platonickým sebeukájením s lehce sexistickým, mužsky šovinistickým viděním. Leč zůstává naděje, že druhá půle vše tématicky uzavře, zaklene, vysvětlí... Žel nikoli. Jen dopoví jednu z vedlejších linií a skončí tak trochu do ztracena. V Prostějově prý však podle očitých svědků po představení přešlapují dámy před šatnou, aby své hrdiny spatřily - takže potřeba vidět ve století pasivních samců chlapácké chlapy je asi naplněna.

Rádobydivadlo Klapý si trouflo na Amadea - což už samo o sobě volá po dobrých hercích, schopných vystavět postavy s poměrně výrazným vnitřním vývojem. Rádobydivadlo pár takových má. Amadeus Víta Šťastného přejímá řadu vnějších atributů Formanova filmového hrdiny, ale vytváří plnokrevný oblouk od ztřeštěného lehkomyslného mladíka až po zlomenou trosku na konci sil. I Petra Maťátková-Znamenáčková coby Constance vytvořila až živočišnou energií naplněnou a také příslušně sobeckou ženu, jíž však chybí motivace pro závěrečný návrat k umírajícímu Amadeovi. Ač titul naznačuje něco jiného, hlavní postavou, která nás příběhem vede i jím hýbe, je Salieri. Václav Špirit je typově i herecky vhodnou volbou. V předvedeném pojetí však působí poněkud měkce, monotónně, bez vyvíjejícího se vnitřního náboje. Kdyby režie vypustila všechny ty zbytečné přesuny dekorativních panelů v pozadí (tak trochu připomínají "newsroom" Událostí ČT 1), převážení okolečkované postele po jevišti (čím je právě postel tématicky určující metaforou Amadea?) a další režijní vymyšlenosti (například a zejména ty s postelí, křížem, šerpou a břitvou v nastavovaném finále) a soustředila se právě na vývoj a růst Salieriho zloby a cesty od Boha k ďáblu (nejen ve slovech), mohlo jít o silnou inscenaci. Není-li toto jiskřící napětí přítomno, ztrácí inscenace tah a stává se jen převyprávěním příběhu - sdělením informací.