pondělí 5. srpna 2013

Luděk Richter z Hronova - II. - neděle

Jiráskův Hronov - den druhý - a zase tři představení.

Divadelní soubor Žďár nad Sázavou: Hymna aneb Urfidlovačka
Smoljakův "mimocimrmanovský" kousek má obvyklou cimrmanovskou strukturu: nejdřív půlhodinová přednáška o historii českých "hymen" a po přestávce hra o "historii" té dnešní. Žďárští hezky zpívají, mnozí docela dobře hrají. Leč podání necimrmanovského spolku přináší stejnou otázku jako inscenování her Voskovce a Wericha nebo Jiřího Suchého někým jiným než jimi samými. Totiž nakolik je autorský přístup rozpuštěn už v samotném textu předlohy. Konkrétně v tomto případě nakolik text obstojí bez lehce naivního cimrmanovského nadhledu, jakéhosi ironického sebezpochybnění, jež je vázáno právě na "cimrmanovské" herce. Jinými slovy: dá-li se tento jednoduchý, místy až tézovitý text hrát jako ochotničtí Naši furianti.

Cink Cink Cirk: Cink? + TPS Magdaléna Rychnov: Barokní fuga
Inscenace nového cirkusu (Cink?) i tanečního divadla (Fuga) mi vždycky především připomenou onen zarážející rozdíl mezi tím, jak řemeslně musí být jejich aktéři vybaveni, aby mohli vyjít na sénu, co musí vědět o svém těle, jak s ním musí umět pracovat - a jak málo někdy stačí, aby kdokoli mohl vstoupit na jeviště divadelní. A také jak je to zejména u nového cirkusu často podmíněno profesionálním školením inscenátorů, kteří zpravidla právě absolvovali příslušnou školu, a mezi amatéry se stačili zařadit těsně před tím, než se etablovali na půdě profesionální.

Úplně nejzajímavější je problém dramaturgický. Totiž otázka, co je tu východiskem a co výsledkem - tedy zda jsou na začátku dovednosti a čísla, sestavovaná pak do jakýchsi souvislostí (asi jako když šermíři tvoří jakýs takýs příběh, aby se dostali k možnosti konečně si zašermovat), nebo je na začátku dramaturgický záměr něco sdělit, pro nějž jsou pak ony dovednosti nalezeným jevištním prostředkem. A za tím je ještě jedna otázka: nakolik je možné v ploše "celovečerní" inscenace takové sdělení předat vzhledem k atraktivitě samotných artistických a žonglérských čísel, která se svou povahou z kontextu sdělení vydělují, neboť naše pozornost je strhávána k jednotlivým dovednostem.
U scénického tance je téma či možná spíš námět dán evidentně předem a užité prostředky kolektivního tance k sdělení zážitku z něj směřují. Oním námětem je tu báseň P. Bedřicha Bridela, která (jako jediná slova) zazní až jako závěr inscenace. Působivé taneční obrazy desíti dívek na prahu dospívání vyjadřují (v poněkud statických blocích) pocity zmaru, úzkosti, zoufalství i toužení. Otázkou je vztah těchto obrazů a závěrečných veršů o hnilobě, hnisu a hnusu, které vlastně jen označí, co dosavadní obrazy chěly sdělit. Což je poněkud zbytečné. Ale aby kladné nezapadlo v rozporném: inscenace rozhodně za vidění stojí.

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme