Šotkovský: Jiráskův Hronov (sobota 3. 8.)

Letošní "pozitivně činoherně diskriminovaný" Jiráskův Hronov (k tématu viz příspěvky Martina Švejdy zde a zde) začal už v pátek představením hronovskéhosouboru (po roční pauze se tak znovuobnovila tradice zahajování domácími) - na programu byl Shawův Pygmalion, který jsem si ovšem přes vstřícné reference kolegy Zahálky nechal ujít. Ani sobotní program nenabídl komentátorovi vydatnou stravu - o Dokonalé svatbě ŠAMU Štítina se mi nechce psát, neboť jako spoluautor inscenovaného překladu a úpravy nemám patřičný odstup, o Viď, Alenko! plzeňského Rámusu zase proto, že jsem inscenaci recenzoval už pro Zpravodaj Loutkářské Chrudimi a po hronovském zhlédnutí jsem zjistil, že vlastně nemám, co bych po měsíci k svému textu dodal (k přečtení je zde).

Takže zbývá Tomáš Hájek, loutkářský solitér z Poniklé. Stejně jako loni (kdy Hronov oslnil svým Faustem) coby osamělý muž sedící za meotarem, coby loutky používající klasické výukové fólie, které okouzlí výtvarným naivismem a smyslem pro jemný, minuciózní gag. Na rozdíl od loňska, kdy jeho Faust působil dojmem tichého, do práce zabraného kutila, se hájek představil ve výrazně eruptivnější herecké poloze coby excentrický a sebestředný inženýr Barbican, hlavní postava novely Julese Verna Zmatek nad zmatek. Ta z Vernova díla dosti vybočuje – kde jsme si zvykli vidět jejího autora jako příznivce a proroka vědeckého pokroku, je Zmatek naopak jízlivá satira na pýchu a zpupnost vědců. 

Hájek dokáže během půlhodiny převyprávět jeho anekdotickou zápletku, uchovat si lehký nadhled nostalgicky verneovského retra (s jemnýmmi vtipy typu "Ale nebojte, inženýři ve verneovce si vždycky poradí") a přitom nenápadně zdůraznit dosti aktuální skepsi vůči fachidiotickým „odborníkům“, kteří se nikterak nestarají o dosah svých skvostných ideí. Jeho Barbican naříká nad nepochopením ostatních: „Nejdřív se začne bouřit veřejnost, pak se zblázní prokurátoři a za chvíli nám bude policie bušit na dveře“ – inu, nepřipomíná vám to něco?