Festival Sněz tu žábu! (středa 4. března – Rapsodie bez tváří + Heavy Metal Soap Opera)

ZPRAVODAJ STUDENTŮ DIVADELNÍ VĚDY (č.3)

Třetí festivalový den zahájilo scénické čtení Rapsodie bez tváří v režii Simony Petrů. Impresionistickou hru napsala mladá francouzská autorka Sigrid Carré Lecoindre, která v následující diskusi sama rozebírala vlastní text a přidala i postřehy z českého nastudování díla. Heavy Metal Soap Opera souboru Wariot Ideal zakončila zvučnými tóny a situačním humorem jeden z nejbohatších večerů (co se kulturního vyžití týče) celého festivalu.

Odpustit své paměti

Rapsodie bez tváří, kterou sama autorka v debatě po scénickém čtení nazvala „děravou partiturou“, postrádá rysy klasického dramatického tvaru založeného na jednání a dialozích. Jedná se mnohem spíše o báseň, v níž se prolíná bolestivá reflexe vlastního života s lyrickými obrazy, pracujícími často s přírodními motivy (sníh, bouře, vítr, strom), a zcela abstraktními básnickými sekvencemi. Hra má tři ženské postavy – již patrně mrtvou Matku, která byla kdysi znásilněna před zraky své dcery, a postavy Šlépěj a Poznání, které reprezentují dceru ve dvou různých etapách života. Identita jednotlivých ženských postav je ovšem leckdy matoucí. Snad proto, že jejich repliky jsou více méně variací na jedno a to samé téma: jak se zbavit traumatizujících zážitků či zažitých vzorců z dětství, a nenechat je určovat celý následující život . V textu jde především o život milostný – čtvrtou postavou hry je Muž, zastupující všechny příslušníky mužského pohlaví, kterým se hrdinka celý život marně pokouší důvěřovat. 

 
Režisérka scénického čtení Simona Petrů rozmístila tři ženské postavy na jevišti do trojúhelníku – postavy Matky a Šlépěje (mladšího dceřina já), jsou usazeny na židlích, každá na jedné straně jeviště, na pomyslném vrcholu stojí postava Poznání, pronášející své repliky z balkónu. Muž je stále v pohybu - na rozdíl od hereček, které režisérka málokdy nechává opustit vytyčený prostor. Obíhá střídavě ženy, snaží se s nimi navázat fyzický kontakt a prolomit jejich emoční bariéru. Velmi výrazná je hudební složka inscenace. Mezi jednotlivými replikami či výstupy zaznívá rychlá a úderná hudba, která jde proti lyrickému obsahu textu a posiluje tak napětí i rytmus inscenace (který je ale ve velké míře obsažen už v samotném textu). 

Vydařené přenesení komplikovaného literárního tvaru na jeviště je ovšem především zásluha herců. Nezalekli se lyrismu textu a zároveň dokázali v několika málo dramatických momentech – krátkých dialozích Muže a jedné z žen (nejčastěji postavy Šlépěje) – přidat i civilnější tón a humor. Působivá závěrečná scéna, v níž Poznání přisune Matku a Šlépěj na židlích zády k sobě, proplete jim navzájem vlasy a sepne je sponkou, jako by více než oproštění se od minulosti naznačovala poznání, že na životní traumata zcela zapomenout nelze. Jsou jednou provždy naší součástí, jen se s nimi musíme naučit pracovat a nedovolit jim, aby nás ovládly. 

 

Johana Černá

 

Le Metal

Tři netalentovaní, ale zato naivně ambiciózní přátelé se na způsob béčkového sitcomu, jehož pomyslné epizody odděluje poblikávající zářivka a tvrďácká znělka, vydávají na voyage do heavymetalového nebe. Jejich velký sen však znemožňuje hned několik „maličkostí“ z rodu k trampot mladých kluků, kteří si někde ve sklepě založili kapelu a chtějí prorazit na ta největší světová pódia. Ve zkušebně (dost možná bytě jednoho z nich) postupně dochází k mnoha konfliktům, leckdy velmi směšným. Od hádky ohledně termínu koncertu, přes nutnost sehnat bubeníka, ne moc úspěšný videocasting, skoro-spolknutí mikrofonu, snahu o akční choreografii až po zničení kazety s Metallicou či přemazání videokazety s Rambem. Tyto problémy by se vyřešit daly, co se ale vyřešit nedá, je komunikační blok mezi všemi členy kapely. A tak se (po)většinou místo zkoušení hrají videohry nebo se jen tak lelkuje. Výsledkem je obraz bezstarostného života několika snílků, kteří se občas neshodnou, aby se později mohli opět usmířit a dát si spolu pizzu nebo si pustit Asterixe. Celý ten klukovsko-chlapský nářez je uzavřen jedním z mnoha dobrých inscenačních nápadů, velkolepým ohňostrojem, který přece na žádném koncertu nesmí chybět.

Komunikační problém však nevzniká pouze mezi frontmanem kapely a kytaristy, ale hrozí, že by mohl nastat také mezi jevištěm a hledištěm. Francouzštiny neznalý divák se může v prvních vteřinách zhrozit, kam to vlastně vlezl a jak to, že se hraje francouzsky, ačkoliv žabí festival sliboval jazykovou bezbariérovost. Zdánlivě velmi dobrá francouzština účinkujících se ale velmi rychle ukáže být prosťounkou, možná až dětskou nefrancouzštinou, do které vstupuje místy tu něco z angličtiny, tu něco ze španělštiny. Publikum znalé dotyčných řečí má jistě o nějaký ten slovní vtípek navíc, představení je ale dostatečně srozumitelné i bez toho. Sledujeme něco, čemu možná úplně nerozumíme, a přesto to zcela bez problémů chápeme; komično to v každém případě posílí.

Tvůrci a zároveň protagonisté často pracují s pauzami, tempo však místy pokulhává a představení by klidně mohlo být o pár metalových notiček kratší. I tak je Heavy Metal Soap Opera zábavnou inscenací. I když francouzsky neumím a tak jsem možná viděl něco trochu jiného, než ostatní. Koneckonců, heavymetalovému řevozpěvu, který nechyběl ani zde, beztak většinou nerozumím.

Lukáš Křížek

Metal pro „tvrdý“ chlapy

Prvotním dojmem z představení Wariot Ideal Heavy Metal Soap Opera je „metalová masáž“. Z tohoto šoku je snadné se probrat, protože následuje další – herci mluví francouzsky, což je pro nefrancouzštináře problém… Ale záhy se ukáže, že sice používají znamenitý zahraniční přízvuk, francouzské členy a mezinárodně známá slova (tropico, stupido, metal, rock), jejich věty však mají k opravdové francouzštině daleko. Smysl konkrétních replik a celých situací tak snadno odhalí třeba i angličtináři.

Komolení jazyka se spojuje se situačním humorem. Herci ironizují drsňácký život tří muzikantů, kteří rozumí jedinému univerzálnímu jazyku - hudbě. Ta sjednocuje, těší a z dospělých chlapů, kteří jsou duší malí kluci, vytváří drsňáky. I když jim jde lépe country než metal. V určitých hudebních žánrech bývá těžké rozpoznat slova písní, což vytváří paralelu s cestou téhle trojice za metalovou slávou – mluví, ale nerozumí si, vzniká mezi nimi komunikační šum. Je těžké skládat písně nebo přibrat do kapely dalšího člena, když se ani ti dosavadní nemohou domluvit. Vstupy do kuželu světla a osobní zpověď každého člena skupiny na mikrofon evokovaly natáčení dokumentu o hudebnících, kteří touží po slávě. Jenže ta je stále v nedohlednu, mimo jiné i kvůli řadě nehod: frontman si na zkoušce nejprve poraní zuby o mikrofon a při dalším setkání ho skoro spolkne.

Kromě hudby mají tři přátelé i společné koníčky. Rádi sledují Ramba ve staré televizi, pouštějí si videokazety a hrají proti sobě počítačovou hru Arkanoid. Výlety do takto „old-schoolových“ záležitostí vyvolávají sentimentální úsměv, zdá se ale, že ve všech jmenovaných aktivitách jsou hrdinové mnohem lepší než v metalu.

Vojta Švejda, Tomáš Procházka a Jan Kalivoda občas vzbuzovali dojem, že mají ve scénáři vytyčená místa, ke kterým směřují prostřednictvím improvizace. To by vysvětlovalo pár mluvených sekvencí, z nichž opakovaně vybruslili hádkou. Nejvtipnější momenty se odehrávaly právě vždy po roztržce - dlouhé ticho zdůrazňovalo absurdnost a hloupost hádek, z nichž vyplývalo především to, že ač mají rádi metal a oblékají se do černého, chovají se stále jako malí kluci.

Květuše Soukupová