U inscenací Michala Pěchoučka a Jana Horáka mi vždy chvíli
trvá, než se donutím uvědomit si, že nesedím na (třeba i netradiční) divadelní
inscenaci, ale že jsem přítomen spíše teatralizované eseji, kde jsou si slovo i
obraz rovny a kde přímé sdělení nenese každá jednotlivá věta, ale více jejich řazení,
vzájemná pozice. A Marbot, velmi
volná adaptace románu Wolfganga Hildesheimera je navíc v tomto ohledu
dosti radikální:
instalace na cestě do sálu, tradičně velkoplošné výtvarné
uchopení prostoru, animace i statické projekce a do toho krasodušné, modernistické
(neodbytně vzbuzující vzpomínku na Trepleva) i ironické úvahy o (nejen) výtvarném
umění. A to vše v hereckém hávu rozepjatém mezi nadšenou amatérskou
autentičnost a - bezpochyby vědomou - unavenou rutinérskou klasiku. (Ovšem, to
jen pro ukázku oné provázanosti: jak je toto rozpětí a napětí zpřítomněno na
jevišti, je zároveň jedním z hlavních témat oněch zdánlivě nesourodých a
nesouvislých debat o umění).
Spíš než k Církvi nebo Citovému komediantovi má Marbot blíže k projektům typu Nevím, zda tě to zajímá, ale píšu to případ,
že tě to bude zajímat později. A jako takový klade na (divadelního) diváka
obrovský nárok: jakoby totiž trochu zapomněl, že na rozdíl od knihy či instalace,
zde příjemce návladne sám časem a že tedy nemůže určitou pasáž vnímat
opakovaně, či tak dlouho jak by chtěl.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme