neděle 22. března 2015

Mikulka: Lidská tragikomedie (Divadlo v Dlouhé)

S Klímou v bezpečí


S Klímou a jeho Lidskou tragikomedií to mají inscenátoří těžké. Ústřední sebezbožšťující filosofická teze dnes působí spíš jako kuriozita (ani nemluvě o tom, do jak hrůzných praktických konců tento způsob uvažování dovedli nejrůznější fanatici) a navzdory řadě obdivných citací v programu ji viditelně neberou moc vážně ani v Dlouhé. Z dnešního pohledu se tak hra zdá být živější coby divoká groteskní komedie typů, jenže tady zas Hana Burešová a její spolupracovníci dost tvrdě narážejí na limity vlastní rozumnosti.
Výsledkem je, že Klímovu přepjatou dramatickou závěť učešou do podoby vcelku očekávatelné, místy téměř operetně laděné satirické frašky, prokládané napůl parodovanými filosofickými sentencemi. Ostřílený komediání soubor předvede přesně to, co od něj všichni čekali, velká část publika na to docela dobře slyší, nikdo si nic nemusí brát osobně, k jakémukoli překvapení, dotčení, či snad dokonce pobouření je na hony daleko. Jednou větou: poklidně bezpečný přístav pro jednoho z největších zběsilců moderních českých dějin.


Více informací o incenaci zde
Recenze vyšla v Divadelních novinách 8/2015 (k přečtení zde)

Tamtéž vyšla i polemická recenze Josefa Chuchmy (k přečtení zde)

11 komentářů :

  1. Mně už se, přiznám se, glosu na novou práci Hany Burešové ani nechce psát, protože bych se musel v mnohém opakovat: předvídatelná režijní schémata, řídnutí nápadů, zesílený sklon k jednoduchému humoru (někdy jsem si připadal až jak v ABC); přitom tam ale byla i silná místa: vlastně celá ta radokovská inspirace (filmové dotáčky) a směšně - hrůzné (i dojemné) finále.

    OdpovědětVymazat
  2. Nejsem určitě sama co nemá výhrady, někdy stačí se nechat unést a nešťourat, ale to by asi nešlo ,premiérové publikum na mě trochu působilo jako nespokojení slované z doby národního obrození:)) samozřejmě některé

    OdpovědětVymazat
  3. Děkujeme za názor, ale jako obvykle prosíme paní/slečnu Yvu, aby se odtajnila. Jsme rádi, když diskutujete, ale anonymní příspěvky vítané nejsou a budeme je mazat.

    OdpovědětVymazat
  4. Tomáš Vokáč23. března 2015 21:54

    Tak nevím. Byl jsem asi na jiném představení. Vladimír píše: "Operetně laděná satirická fraška." V čem operetně? "Soubor předvede to, co od něj všichni čekali." Kdo všichni? Já třeba nikoliv. A Martin Švejda pak: "Glosa na Burešovou se mi již nechce psát." Tak proč ji píše? "Filmové dotáčky = radokovská inspirace." Jak dlouho se ještě budeme odkazovat na Radoka, pokaždé když se objeví na scéně nějaký originální vizuální prvek?

    Za mě, již jsme psal na facebook, tak promiňte za mé nutkání to ještě jednou to sdílet:
    Včerejší premiéra mě tolik potěšila. Archaická, na první pohled nehratelná Klímova Lidská tragikomedie se v rukou Hany Burešové proměnila v krásné podobenství o životě - sarkastické, fraškovité, komické, groteskní, tragické a vážné zároveň. Chvílemi i hororové. Skvělí herci, kteří dokonale pracují s textem. No a pak ten popremiérový dovětek v podobě rautu, když se všichni ti slovutní kritici a vzácní hosté derou hlava nehlava za šunkovými chlebíčky. A co teprve ta panika, když se davem line zpráva, že došly řízečky... Po Lidské tragikomedii na jevišti i lidská tragikomedie live ve foyer.

    OdpovědětVymazat
  5. Tomáši, dalo by se ptát stejně, jako ty se ptáš "Kdo všichni?"
    tedy třeba: co přesně míníš tím "dokonale pracují s textem?"
    já osobně nic takového neviděl.
    Možná je to problém, či spíš nevýhoda, souboru Divadla v Dlouhé, že ty jejich "šuplíčky" jsou - a zejména u Hany Burešové - tak výrazné, tak groteskní, že je vskutku problém je přehlédnout. To třeba herecká šuplátka dejvická či Pařízkovy Komedie, jsou a byla podstatně nenápadnější.
    Zkrátka za mne: nečekal jsem vlastně víc, než čeho se mi dostalo - jednoduchých groteskních typů jdoucích ve valné většině případů vstříc zavedeným "typům" jednotlivých herců (plačtivě drobný Matejka, rozevlátý Vondráček s typickým pohazováním tu delší tu kratší patkou, huhňavě ušlápnutý Táborský...).
    Klímův text je pochopitelně nadčasový ve své "světské rovině" a samozřejmě problematický v rovině "duchovní". A tam - jakož i v celé poslední třetině - bylo na můj vkus toho shozu už příliš. Počínaje přepjatými důchodcovskými kreacemi a "operetním" - no jistě, ty sis nevšiml zpěvu, že se musíš ptát? - finále konče. Možná bych byl radši za nějaké důvtipnější řešení než že je to všechno směšné nahoře i dole, ale na druhou stranu jsem vděčný, že – a že se nabízely – jsem se nedočkal výraznějších aktualizací. Je to poctivě odvedený střední proud.

    p.s.: nedal sis nejspíš chlebíček. no a? já se zase nesmál těm nejpodlézavějším vtipům. ale věř, že by mne ani napadlo rozepisovat se někde o třech hodinách tragikomedie na jevišti i v hledišti

    OdpovědětVymazat
  6. Martin Švejda24. března 2015 0:58

    Na Radoka budeme odkazovat tehdy, pokud budeme vidět v prosinci minulého roku (jako těsně předcházející práci) její biografické pásmo k Radokovu výročí - viz http://www.divadelni-noviny.cz/alfred-radok-100-2

    OdpovědětVymazat
  7. Ty Tomášovy otázky v úvodu jsou spíš nedorozuměním, řekl bych, takže to pro jistotu trochu rozvedu:


    Jistě, v doslovném smyslu "to" všichni určitě nečekali. Prostřednictvím synekdochy, řečnické figury (podle vzoru "byla tam celá vesnice") chci říci, že se Hana Burešová i Divadlo v Dlouhé v inscenacích tohoto typu hodně opakuje.


    Zmínka o operetě nemá připomenout jen zpívané pasáže v poslední třetině, ale také dosti vnějškový a vlastně i podbízivý způsob, jakým tu byly vytvořeny karikované figurky. Co je u Klímy krutá groteska, mění se v téhle inscenaci v neškodnou legraci.

    OdpovědětVymazat
  8. Tomáš Vokáč24. března 2015 23:05

    Pánové, sluší se poděkovat za vaše odpovědi na mé, možná nejapné dotazy. Jsem rád, že nadivadlo je stále jedna z mála živých platforem, kde se diskutuje otevřeně o současném českém divadle, i když okruh diskutujících se přibývajícím časem notně zužuje.
    Nevím, zda je to pouze můj pocit, ale z vašich reakcí tuším něco jako: Divadlo v Dlouhé (nebo Burešová, nevím) už nás fakt nebaví. Je to pořád to samé dokola, pořád laciná legrace s herci, kteří nedokáží překonat své herecké stereotypy. Nevím, nedokážu to posoudit, byl jsem v Dlouhé po dlouhé době, ale vůči tomuto představení, ale i souboru jako takovému, mi to nepřijde fér. Možná bych vzal v potaz trochu sociologii divadla a ptal se po divákovi, kterému je podobná inscenace určená a neviděl to pouze očima (věčným chozením do divadla unaveného) divadelního kritika.

    OdpovědětVymazat
  9. no a to je právě ono. osobně to neprožívám - jsa mladší - tolik jako kolegové, ale je onen cílový divák Lidské tragikomedie nebo třeba Našich furiantů (abych hovořil jen z vlastní očité zkušenosti) tentýž jako cílový divák Dona Juana a Fausta, Konce masopustu, Velkolepého paroháče nebo třeba i Lazebníka sevilleského či Boucharónu?

    OdpovědětVymazat
  10. Lukáš Dubský25. března 2015 13:35

    "Co je u Klímy krutá groteska, mění se v téhle inscenaci v neškodnou legraci."

    Já bych úplně neřekl, že všechny ty komické výstupy jednotlivých postav jsou jen neškodná legrace. Asi nejvíce viditelné mi to přišlo u postavy Pulce v prostřední části, kde se divák sice směje jeho groteskně zveličeným příznakům alkoholismu, ale zároveň podvědomě cítit lítost nad žalostným koncem téhle postavy. Navíc všechny komické stránky (herci výborně, i když možná očekávatelně, zahrané) postav přesně zapadají do jejich typologie. Použít v tomto případě třeba i trochu podbízivé prostředky mi přijde v pořádku, když se člověk zamyslí nad tím, co režisérka chce, aby tyto figurky odrážely.

    Jedině ve finální scéně mi přišlo, že Burešová dodává komiku a grotesknost jaksi zvnějšku (operetní stylizace, Němcova hra s igelitovým pláštěm), aby tak trochu shodila některé problematické aspekty Klímovy filosofie. Nakonec to ale zapadá do rámce celého Klímova myšlení, pokud vyjdeme z předpokladu, že "konečné osvobození je ve smíchu sobě samému, ve smíchu nad smíchem" (nevím, jetsli cituji úplně přesně).

    OdpovědětVymazat
  11. Samozřejmě, v okamžiku, kdy se začneme bavit o tom, co komu přijde vtipné, podbízivé nebo naopak rozlítostňující, dost rychle překročíme
    onu populární hranici, za kterou se nachází území kde „to“ každý cítí podle svého a vlastně se už nedá nějak moc racionálně argumentovat - ani tak ani onak. Zkrátka se neshodneme ani nepřesvědčíme.

    Trochu jiné to je s tvrzením o opakování zažitých postupů. Pokud se herecké i režijní šuplíky opakují tak zřetelně, už to není jen otázka názoru (konkrétně je připomíná Jakub Škorpil výše a Martin Švejda to tady i jinde zmiňoval vícekrát). Jasně, publikum na to slyší, někde jinde to může být ještě horší, ale to přece není argument do téhle diskuse: pokud někde vzniká divadlo skrze postupně stále více vyprázdněné šablony, musí se nad tím kritik přinejmenším pozastavit.

    Klíčové je ale myslím tohle tvrzení: „Použít v tomto případě třeba i trochu podbízivé prostředky mi přijde v pořádku, když se člověk zamyslí nad tím, co režisérka chce, aby tyto figurky odrážely.“ Budiž. Ale co teda vlastně režisérka chce, aby ty figury odrážely? U samotné hry velmi dobře rozumím, o co Klímovi jde (což neznamená, že s tím nutně musím souhlasit), jenže u inscenace se hledá názor dost obtížně. Vždyť ten text vlastně jen tak žertovně, neškodně, v některých momentech snad i dojemně ilustruje. Takže zůstanou poněkud matné a bezpečně odmocněné zbytky z Klímy, doplněné standardním žertováním, jaké bylo možné v Dlouhé vidět už x-krát. Nemohu si pomoci, ale přijde mi to dost málo.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme