Festival Sněz tu žábu! (úterý 3.března - Lidožroutek)

ZPRAVODAJ STUDENTŮ DIVADELNÍ VĚDY (č. 2)

Druhý festivalový den přinesl „pouze” jedno scénické čtení a tematický navazující diskuzi. Janek Lesák inscenoval současnou frankofonní hru quebecké autorky Suzanne Lebeau Lidožroutek., která se v současnosti těší ve Francii velkému zájmu inscenátorů. Posloužila také jako iniciační text diskuze, ve které byly probírány otázky týkající se dramatiky a inscenací určených dětskému divákovi. Debaty se zúčastnilo několik odborníků z obou zemí, byla přínosným a poutavě poučným závěrem tematického večera.

Dětský horor pro dospělé

Hlavním tématem úterního scénického čtení a následné diskuze sice bylo divadlo pro děti, mnohem přínosnější byl ale celý večer pro dospělé. Lidožroutek je totiž pohádka na české zvyklosti hodně temná. Příběh začíná tím, že šestiletý lidožroutek Šimon, kterého maminka důsledně vede k vegetariánství, nastupuje do školy a je tam konfrontován se svou odlišností. Když se jeho problémy začnou stupňovat (od okouzlení červenou barvou a vůní krve až k doslovnému pití krve spolužačky), maminka mu řekne pravdu o jeho otci lidožroutovi. V tu chvíli se Šimon rozhoduje, že podstoupí tři zkoušky, po jejichž složení přestane být lidožroutem a bude stejný jako jeho spolužáci. Ve zkouškách nakonec pomocí triků uspěje. I když - uspěje vlastně?

Samotný text ukázal na jeden z největších rozdílů mezi českým a francouzským divadlem pro děti. Česká divadla se zaměřují hlavně na akční jednání, zobrazování dějů a epičnost, navíc máme tendenci držet se „milých“ obrozeneckých pohádek. Francouzské divadlo se soustředí především na text a jeho smysl, nebojí se ani při hraní pro děti použít děsivější příběhy. V Lidožroutkovi není žádná z událostí ve škole nebo při plnění tří zkoušek předvedena přímo, diváci jsou o všem informováni prostřednictvím vyprávění hlavního hrdiny, který vše doma líčí matce. To se stalo odrazovaným můstkem pro režiséra Janka Lesáka. V jeho pojetí se strašidelná pohádka stává dětským hororem tak trochu v burtonovském stylu a také bez happy endu. Lidožroutkovy triky, pomocí kterých projde skrze zkoušky, jsou interpretovány jako způsob, jak si přizpůsobit pravidla hry, a závěrečný Šimonův úšklebek naznačuje, že v něm navzdory zkouškám lidožroutství zůstalo dál.

Navzdory tomu, že je určen dětem, není Lidožroutek didaktický a nesnaží se poučovat. Téma jinakosti je odrazovým můstkem k rozehrání řady dalších otázek, které se mohou dotýkat i dětského diváka. Jak se vyrovnat se svými temnými stránkami, jak překonat sebe samého, jak je to se začleněním do kolektivu výměnou za potlačení vlastní identity. Přesvědčivě je podán vztah syna s matkou, který je vylíčen mnohem propracovaněji, než je obvyklá pohádková polarita dobra a zla. Matka, která se snaží Šimona za každou cenu ochránit před sebou samým, vůbec nevnímá, že ho už svou péčí dusí, a její podceňování mu příliš nepomáhá, stejně jak to, že ho neustále omlouvá a izoluje. Když však vyjde najevo, že už zažila smrt šesti dětí, je její postoj najednou pochopitelnější.

Nevím, jestli by v českém prostředí našel Lidožroutek svoje publikum coby inscenace určená pro dětské publikum, hodně by záleželo na režijním výkladu a interpretaci závěru dramatu jako happy endu. Dospělé publikum však může pobavit zdůrazněním morbidního humoru v kombinaci s Šimonovým dětsky naivním vnímáním světa i nečekanou závěrečné pointou, kterou by v pohádce čekal jen málokdo.

Zuzana Drnková - Vašáková

Pohádka (nejen) pro otrlá dítka

Znepokojující název napovídá, že se v případě Lidožroutka nejedná o klasickou pohádku typu „princeznu zachrání princ a budou šťastni do konce věků“. Prostřednictvím rozhovorů a ztracených dopisů poznáváme samoživitelku a jejího syna, který ovšem není obyčejný šestiletý kluk: mezi svými vrstevníky vyčnívá výškou, váhou a chutí na syrové maso. Nezůstane přitom jen u vtipů, postavy mají psychologicky propracované charaktery a objeví se i řada popkulturních odkazů.

Režisér Janek Lesák ve scénickém čtení zdůraznil spíše temnější podstatu příběhu. Svícením, obleky a rekvizitami se tak pohádkové představení podobalo spíš hororům Záhada Blair Witch nebo Dětská hra (jejíž hlavní postava, panenka Chuckie, byla pravděpodobně inspirací ke kostýmu titulního hrdiny Lidožroutka). K doplnění temné atmosféry, dobře ladící s prostory Venuše ve Švehlovce, použil Lesák ve spolupráci s architektem Pavlem Vojtíškem projekce zvířat, lesa a hororové znázornění pocitů hlavní postavy - jednobarevné obrazce klouzající po prostorách Švehlovky přitom pohotově reagovaly na jednání herců. (Kromě toho projekce dotvářela třeba i představu lesa, kterým šel Lidožroutek do školy).

Václav Marhold (v roli matky) v dlouhé sutaně evokující smrt, vyvažoval černý humor svých replik minimalistickým herectvím. Josef Jelínek jako syn střídavě rozehrával naivní a temné stránky přerostlého Lidoužroutka. Nechybí sice tradiční boj dobra se zlem, ale nezůstává jen u toho: titulní hrdina nakonec svede největší boj sám se sebou a dokáže, že za svobodu má smysl bojovat, člověk jen musí chtít. I díky tomu lze tuhle pohádku doporučit nejen starším dětem, ale také jejich rodičům: jakožto inteligentní, lehce hororovou zábavu s „jemnými“ přesahy. 

Květuše Soukupová

foto Jan Taimr