Mikulka: 2x 2013 (Tygr v tísni, Divadlo v Dlouhé)

Dlouhá vs. Štvanice

Viděl jsem v jednom týdnu dvě divadelní adaptace úspěšné knihy Floriana Illiese 1913, a byly z toho dva až nečekaně rozdílné zážitky. A přitom si byly ty inscenace - Tygra v tísni ve Vile Štvanice a v kavárně Divadla v Dlouhé - v lecčems docela podobné. Zkrátka další učebnicový příklad toho, jak mohou zdánlivě drobné rozdíly zásadně ovlivnit výsledek.

Princip, na kterém stojí kniha, a který vcelku logicky zachovávají obě inscenace, není sám o sobě mimořádně originální nebo překvapivý: měsíc po měsíci se projede poslední předválečný rok, napřeskáčku se připomene, čím se tehdy zabývaly různé proslulé osobnosti evropské kultury, vědy a politiky, kdo s kým se potkal nebo potkat mohl, a to s důrazem na záležitosti víceméně privátní, občas i docela banální. Výsledkem je jakýsi žánrový obrázek, jehož nezávaznost tak trochu ruší jedna drobnůstka: všichni v hledišti na rozdíl od těch jednajících moc dobře vědí, co se stane příští rok na podzim. Tragický podtón vlastně není nutné nějak zvlášť zdůrazňovat , právě naopak, čím bezstarostněji, starosvětštěji a idyličtěji tenhle tanec na okraji propasti vyhlíží, tím líp. Nebo tím hůř, to už závisí na míře divákova optimismu a ochotě připustit si, jak moc se z té situace po sto letech opakuje (i když, kdyby si snad někdo nebyl jistý - v úplném závěru obě inscenace pro jistotu trochu polopaticky zvážní).

Jenže jedna věc je princip a druhá, jak se to celé konkrétně udělá. A tady nelze nevidět, že si Tygr v tísni počíná sice neokázale, přitom ale velmi šikovně a cílevědomě. Kristián Kubák s Marií Novákovou navazují na pojetí, které použili při adaptaci Juráčkových deníků – nechají herce, aby své postavy neustále ironizovali, vymýšlejí sice celé sledy žertovných nebo absurdních situací, nijak přitom ale netlačí na pilu a důsledně se vyhýbají parodii či třeskutému žertování. Což platí i pro herce, kteří velmi disciplinovaně podehrávají a dovedou díky tomu nechat naplno vyznít nejrůznější drobné absurdity a záchvěvy všudypřítomného předstírání a pokrytectví. Záměrně přitom balancují na okraji (nikoli však za hranicí) obvyklých klišé: Kafka není tajemný ani existenciální, spíš nemotorný a zakřiknutý, Freud si pěstuje shovívavě otcovský nadhled, Trakl důsledně drží figuru tragického mimoňství. A tak dál. Všichni mají problémy s otci a s citovými vztahy a všichni tu do sebe navzájem narážejí – pomyslně i doslova, Freud se na potkání vytahuje, Kafka s úřednickou pečlivostí lepí na stěnu cedulky s časovým rozvrhem své berlínské návštěvy u snoubenky Felice (cedule s nejrůznějšími časoprostorovými údaji jsou už u Tygra poznávací značkou, což se ostatně v chudém divadle docela hodí). Publikum se většinu doby velmi dobře baví a skoro si ani nevšimne, že v podkresu celé to veselí nenápadně zpochybňuje sladká, zároveň ale temně výhrůžná hudba. Teď je vám veselo, počkejte za pár měsíců.

V Dlouhé se režisérka a autorka adaptace Barbara Herz hned na první pohled snažila o podstatně větší legraci. Některé postavy jsou (z ne zcela jasných důvodů) oblečené do nevkusných „osmdesátkových“ šusťáků, Stalin má mohutný kožich, Hitler obrovskou patku a umělohmotné brýle, dámy i pánové si porůznu nasazují pouťové brýle s knírky. Jak je v Dlouhé zvykem, občas se svépomocně muzicíruje, technicky dobře a rovněž většinou legračně - jenže taky docela postradatelně. Postavy i situace se v obou inscenacích částečně kryjí (v Dlouhé je ovšem vedle obligátního Kafky nápadně víc politiků, kromě výše jmenovaných se objeví i Franz Josef, následník trůnu Ferdinand, Tito nebo Trockij), hlavní potíž je ale v tom, že tahle adaptace vlastně jen řetězí vcelku banální žertovné výstupy.

Zatímco na Štvanici se postupně skládaly a prolínaly volné dějové linie a jednotlivé osobnosti i jejich vztahy se díky tomu postupně „prokreslovaly“, v Dlouhé se povětšinou prvoplánově sází na veselé scénky, což začne být nejpozději v březnu poněkud únavné. Tím spíš, že jsou veselé zcela univerzálně a že je účinkující odvádějí s až příliš očekávatelnou rutinovaností. Jeden příklad za všechny: když se v Dlouhé několik postav sejde na koncertě Arnolda Schönberga, skončí to u toho, že okatě rozehrávají, jak je tahle podivná hudba nebaví, dělají otrávené obličeje, podávají si pytlíky s bonbóny, ruší a ješitného skladatele tak velmi rozzuří . Chce to být hodně veselé, ale výsledek je spíš tak nějak televizně umatlaný. U štvanické konkurence je naopak trapností, rozpaky a nejistotou naplněné setkání všech zúčastněných na premiéře Svěcení jara (s neustálým Kafkovým přesedáváním) komediální miniskvost – odehraný vsedě, mlčky, zády k divákům a hlavně bez sebemenšího pomrkávání typu „pozor, teď se děje legrace“. Paradoxně to ovšem mnohem větší legrace je - což je konstatování, které lze do značné míry zobecnit pro obě zmiňované inscenace..

Pokud chcete vidět chytřejší a navíc zábavnější představení, běžte na Štvanici. Z čistě instruktivních důvodů (a také pro ověření úsloví „méně může znamenat více“) by ovšem bylo užitečné shlédnout obojí.