Inu pěkné. To si člověk tak zrovna rozmýšlí supertajnou psací akci - rovnou celý seriál jubilejních zdravic okruhu NaDivadla - a potutelně se těší, jak se bude oslavenec křenit. Když tu - Švejda. (No pochopitelně, kdo také jiný, že.)
Co tedy zbývá, než se přidat, jaksi připodepsat, k tomu co už je napsáno.
A ještě říct, že stýkat se víc jak dvacet let s někým jako Vladimír je škola. Tvrdá, často protivná, ale snad i něco platná. Může si o něm jistě někdo myslet, že je pedant a - ano, vím, že opakuji to slovo - protiva, a že je vůbec bůhvíjaký. Ale dosvědčuji, že až na velice málo výjimek jsem u něj nezažil předpojatost (to spíš nechuť zbytečně opakovat některé věci potisící), že jsem ho neviděl cokoli odfláknout či vypustit a že mne dosud nepřestává fascinovat jeho otevřenost vůči všemu novému a zajímavému (nezaměňovat prosím s podléháním módním vlnám, tady naopak funguje jeho rezervovanost jako kompas, podle nějž není chybou se orientovat).
A na osobnější rovině je třeba dodat, že Vladimírovi vděčím vpravdě za mnohé: za Puchmajera, za kroket a v neposlední řadě i za profesi. Protože člověku, který vám ještě jako studentu zprostředkuje první psaní v novinách, se to zkrátka nezapomíná. (A neodpouští.)
No tak to vám teda, milí hoši, pěkně děkuji za pěkná slova. Já naiva měl dojem, že se přes to ošklivé výročí co možná decentně a nenápadně přeneseme :)
OdpovědětVymazat