pátek 28. prosince 2012

Mikulka: Život Galileiho (Divadlo Na zábradlí)

Jen málokdy se přihodí, aby byl tou nejpovedenější součástí inscenace divadelní program. Onou smutnou výjimkou je Galileo: dobře poskládaná sestava textů nabízí pohled na hru, autora i jeho hrdinu z několika různých úhlů. Poučná a chytrá četba, navíc ukrytá v nezvykle elegantním černém přebalu (nebo má být ta čerň významná?).

O inscenaci se něco takového bohužel nedá napsat ani s maximální dávkou dobré vůle - spolehlivě totiž zbavuje text veškerého kouzla.
Režie se snaží Brechta vyzdobit spoustou nápadů, u kterých se vzápětí ukáže, že jednoduše nejsou natolik nosné, aby stály za to, že zastíní text jako takový. Počínaje banálními „vesmírnými“ projekcemi, přes rádoby postmoderní úlety (nejkřiklavější je nesmyslný souboj blikajícími umělohmotnými pistolemi) až po triviálně přímočarou snahu o apelativnost (na způsob ostře nasvíceného protagonistova obličeje v závažných okamžicích). A když se k tomu připočtou doslova trapné mezizpěvy Romana Zacha a nesčíslněkrát viděná manýra Miloslava Mejzlíka coby Galilea, je dílo zkázy dokonáno.

Brechtova hra je v řadě ohledů (především těch „ideologických“) sporná, určitě jí ale nelze upřít, že je napsaná šikovně a divadelně chytlavě. Czesaneho inscenace je zbytečná a prázdná.

Recenze vyjde v Lidových novinách.
Informace o inscenaci zde

 

10 komentářů :

  1. S vaším komentářem k inscenaci mohu bohužel jen souhlasit. Podobně se mi, opět bohužel, jeví valná čast produkce současného Zábradlí.
    Vaše psaní o divadle už delší dobu se zájmem sleduji - zaregistrovala jsem, že v poslední době nadužíváte hodnotící přívlastek ZBYTEČNÝ(Á). Je to vyjádření vašeho pocitu z českého divadla, nebo jde o jistý druh psychologického přenosu?

    OdpovědětVymazat
  2. Martin J. Švejda28. prosince 2012 v 20:56

    Mám dva dotazy:
    1) co bys na základě dalších inscenací DNZ z letošního roku dodal ke svému článku v SaDu 2/2012 „Vlažné časy aneb život je jinde"?
    2) jaká je, myslíš, pozice Davida Czesaného jakožto uměleckého šéfa DNZ před proběhnutím konkursu na místo ředitele DNZ?  

    OdpovědětVymazat
  3. Vladimír Mikulka29. prosince 2012 v 11:15

    Víc potěší, když je možné se shodnout na příjemnějším divadelním zážitku, ale co se dá dělat...

    S hodnocením "zbytečný" to není nijak úmyslné ani vědomé a myslím, že ani nějak strašlivě významné. Schválně jsem se podíval, ve kterém textu jsem to slovo za poslední půlrok použil, a vypadl mi Galileo, Sajns Fikšn v Ostravě a Pán z Prasečkova. To zas není tak hrozné, ne? Tedy pokud Google na něco nezapomněl. Ale obávám se, že ve všech třech případech o dost zbytečné inscenace opravdu jde. A těch hodnotících slov tohoto typu není zas tolik...

    OdpovědětVymazat
  4. Berenika Urbanová31. prosince 2012 v 10:21

    Byla jsem na první premiéře a souhlasím s Vladimírem. Žádná složka inscenace nefungovala či nedávala smysl: hudba, kostýmy, scéna... i herecky šlo myslím Zábradlí rapidně dolů: krom zmíněné x-krát viděné manýry M. Mejzlíka či Z. Hadrbolcové to bylo až křiklavě viditelné (či spíše slyšitelné) při výstupech chóru učenců či teologů, kdy se herci nedokázali sladit. Nemám u sebe Brechtův text, tudíž se omlouvám, pokud inscenátory obviním z něčeho, co v textu implicitně je, ale je naprostý historický nesmysl, aby se vévoda klaněl svým podaným (jako se Cosimo Medici klaní paní Sartiové a Galileimu).
    Ještě k textu: co do dramatických kvalit možná obstojí, ale zdá se mi nepochopitelné uvádět hru o tom, jak všemocná a jediná pravdivá věda překonává tmářskou teologii. V době, kdy se možnosti vědeckého bádání zdají značně omezené a po postmoderně se hledá - a nenachází - nové paradigma, je takový zjednodušují pohled poněkud omezený. Brechtova hra se - slovy jednoho z diváků první premiéry - hodí jaksi lépe do let padesátých. Tím se dostávám k mottu letošní sezóny DNz, která chce být "apelativní". Jestli tento apel spočívá jen v obrácení znamének černá - bílá (jako jsme to viděli v České válce, která podle mého názoru byla pouze nesnesitelnou agitkou), tak Divadlu Na zábradlí nelze přát nic jiného, než méně apelativnosti a více kvalitního divadla.

    OdpovědětVymazat
  5. Vladimír Mikulka31. prosince 2012 v 19:48

    Zvláštní situace: Brecht rozhodně nepatří mezi mé oblíbené autory, ale v tomhle případě se ho musím zastat. A vlastně i divadla - s tím obracením znamének to není zas tak jednoduché (což ostatně, myslím, nebylo ani v České válce, ale to je trochu jiné téma). 
    Galileo je sice opravdu hra ideologizující, ale na rozdíl od řady jiných Brechtových textů to není hra tak přeideologizovaná, aby to přebilo její divadelní kvality. A i když to tak na první pohled může vypadat, není to ani nějak prvoplánově proticírkevní hra: pokud autorovi dobře rozumím, jde mu především o zachycení situace, ve které dochází k nevyhnutelnému nástupu „nové éry lidských dějin“. Kterémužto nástupu se prohnaní doboví vládci (s podporou tmářů z přesvědčení) snaží zabránit ani ne tak z filosofických a věroučných důvodů, ale především proto, aby mohli lépe udržovat v nevědomé poslušnosti prostý vykořisťovaný lid. Brecht to samozřejmě vidí jako paralelu nástupu komunismu, ale ze hry to nějak strašlivě netrčí. Z dnešní perspektivy je zkrátka možné se nad tímhle aspektem Života Galilea ušklíbnout a tím to víceméně končí (i když si kolegové z Referenda nejspíš myslí něco jiného). Samotná inscenace to tak nějak nemastně neslaně nechává být, jestli si o tom něco mysleli režisér s dramaturgyní, těžko říct.
    Nemám pocit, že by spor Galilea s církví na Zábradlí nějak zásadně a koncepčně zdůrazňovali nebo aktualizovali. Až na podivný úlet v podobě titulku „katolická církev rehabilitovala Galilea až v roce 1992“ - ten ovšem nijak zvlášť nesouvisí s ničím, co se předtím na scéně odehrávalo, takže je spíš - obávám se - jedním z řady náznaků dramaturgické i režijní bezradnosti: dostanu nápad, vrazím ho do inscenace. Stejného rodu je, odhaduji, i parodie církevních hodnostářů  (u Brechta nic takového není). Obvykle se to tak s církevními hodnostáři dělává, tak to uděláme taky, legrace je jistá (že nebyla, to je jiná věc). Ale přes to všechno se mi nezdá, že by inscenace byla  jako celek cíleně proticírkevní. Naštěstí, bylo by to za daného stavu věcí dost nevkusné.  Ona vlastně není vůbec „protinějaká“ nebo „pronějaká“ -  klouže po povrchu, scénu od scény, jednou to zkusí takhle, jindy onak a vypadá to, že režisér pořádně neví, co by si s věcí počal. Možná inscenátorům křivdím a nějakou koncepci měli - jenže vypozorovat se to dá opravdu jen stěží. V každém případě nemyslím, že tahle inscenace obrací znaménka a patří do padesátých let: spíš se mi zdá, že neříká nic, neobrací nic a nepatří nikam.  
    Skutečně podstatná je u Brechta postava Galilea, jeho nutkavé vnitřní puzení k poznání pravdy - a zároveň lidsky pochopitelná neochota ručit za to životem. Je to výborně napsaná figura, skrze kterou se dá dostat k řadě podstatných etických otázek. Ani nemluvě o tom, že Galilea lze chápat i jako Brechtovu lehce idealizovanou sebeprojekci. Číst hru z tohoto úhlu vůbec není marné: jak taky může (možná) sám sebe vidět člověk proslulý cynismem, mazaností a nedostatkem skrupulí... Ale pozor, Galileo rozhodně není „nepřizpůsobivý“, spíš naopak, snaží se problémy pokud možno nějak probruslit. Věřím, že právě tohle inscenátory s ohledem na ústřední slogan sezóny zaujalo, ale prostě se jim - už zase! - nepodařilo nosně vyhlížející téma změnit v divadlo, u kterého by divák mohl mít pocit, že na jevišti vědí, co činí.
    Co mě na tom všem mate, je zmiňovaný divadelní program: je sestaven natolik dobře a natolik cíleně se dotýká všech zmíněných motivů, že to nemůže být náhoda. A sestavila jej zkratka IS, tedy pravděpodobně dramaturgyně inscenace Ivana Slámová…
    P.S. A vlastně ještě jednoduchá odpověď na dotazy, které vznesl Martin Švejda: Domnívám se, že Život Galileův je nejslabší a nejbezradnější Czesaneho inscenace v celé jeho šéfovské éře. Naděje na to, že se po váhavém rozjezdu začnou věci Na zábradlí měnit k lepšímu, se opět snižuje; pozici v ředitelském konkursu si tudíž David Czesany určitě nevylepšil.

    OdpovědětVymazat
  6. Vladimír Mikulka31. prosince 2012 v 19:50

    A vlastně ještě jednoduchá odpověď na dotazy, které vznesl Martin Švejda:

    Domnívám se, že Život Galileův je nejslabší a nejbezradnější Czesaneho inscenace v celé jeho šéfovské éře. Naděje na to, že se po váhavém rozjezdu začnou věci Na zábradlí měnit k lepšímu, se opět snižuje; pozici v ředitelském konkursu si tudíž David Czesany určitě nevylepšil.

    OdpovědětVymazat
  7. Doufám, že nikoho nenapadne Czesanyho ředitelem DNz jmenovat.

    OdpovědětVymazat
  8. Večer jsem Život Galileiho viděla a plně se s Vladimírem M. ztotožňuji. Ano, ty blikající pistolky byly obzvlášť úchvatné. Na samoúčelnost obdobných efektů už začínám být alergická, ale vždy si pak sebekriticky řeknu, že je to třeba jen má natvrdlost - zase jsem nepochopila tvůrčí záměr. Tentokrát mi však nějak "unikla" valná část inscenace. Pro mne je to asi to nejméně zdařilé, co jsem Na Zábradlí dosud viděla.

    OdpovědětVymazat
  9. Karolína Krupičková26. května 2013 v 13:36

    znáte Brechtův Verfremdungseffekt? mnoho toho vysvětlí. I ty laserové pistolky.

    OdpovědětVymazat
  10. Život Galileiho jsem měla možnost nedobrovolně shlédnout (původně jsme dostali lístky na Havlovu Asanaci, ale bohužel jsme se až na místě dozvěděli o změně programu), a musím zkonstatovat, že to pro mne bylo čisté utrpení. Během přestávky jsem odešla, a to si myslím, že jsem člověk dosti tolerantní k alternativnímu pojetí. Byla to ale bohužel ztráta času. Několikrát jsem si během představení říkala, že toto "veledílo" museli plodit pod vlivem omamných látek...Bohužel

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme