Tak dobře zahranou, či lépe řečeno rozehranou inscenaci hry Václava Havla nepamatuji od dob Grossmanových Larga desolata a Pokoušení v Divadle Na zábradlí zkraje devadesátých let. S injektovanou zábavou, která se stará o rozproudění publika, ale pohybuje se v intencích textu. Která je provedena s lehkostí a bez upatlaného psychologicko – realistického herectví. Která je, jaké překvapení!, schopna rozkrýt psychologii figur (zřejmě nejsilnější pasáž inscenace: celý proces „likvidace“ Ferdy Plzáka) a rozehrát vztahy mezi postavami pomocí prostředků, které předtím ještě nikoho nenapadli (motiv „tělesnosti“ postav a „tělesné“ agrese). Pařízek pracuje s obvyklým režijním arzenálem vzor PKD - a on, světe div se, funguje i na Havlově dramatu.
Zbývá vyřešit jediné: proč si inscenátoři nenapsali vlastní text na motivy Zahradní slavnosti? Ano, princip dialektické metafyziky (nebo také: téma lidské přizpůsobivosti) se myslím dá použít, má svoji nadčasovou platnost a není ho třeba nutné vztahovat jen na svět politiky; Martin Pechlát ostatně závěrečný monolog Hugo Pludka pronáší v až bezelstném tónu, jako takový mladý vyjukaný manažer, který jako by se sám sobě divil, jak to v tomhle sektoru chodí (proč jsem si přitom jenom vzpomněl na Christopha Marthalera...). Jenomže co s tou beznadějnou vklíněností hry do své doby? S jejím výsměchem dobové frazeologii, s četnými odkazy/citacemi a s motivem střední třídy? Zkrátka co s jejím duchem doby, který sice tak jedinečně odráží – který je dnes ale pasé? Zbavit se toho úpravami nelze; zbývá jen: přepsat – nebo nehrát.
U Nebeského Leara
OdpovědětVymazattomu tak podle mne bylo a přijetí inscenace by pomohlo, kdyby se jmenovala třeba "Lear XX. století" nebo tak nějak.
Nicméne, když jsi zmínil Marthalera. Svůj Večer tříkrálový, který jsme mohli vidět na PDFNJ, nazval Was ihr wollt, tedy původním podtitulem Shakespearovy komedie, a jako autora uváděl jen Shakespeara. Ani on si nedělá starosti s diváckým očekáváním (nebo právě naopak jej rád provokuje)
Navíc si myslím, že Pařízek nejde "proti" Havlově textu, ani jej nijak autorsky nemění. Jde o regulérní dramaturgické úpravy a vstupy, které se dnes běžně dělají téměř u každého titulu, pokud chce režisér jen trochu být divadelně a myšlenkově aktuální. Je to stále Havlova Zahradní slavnost.