Derniéra Leara v Národním; opět záležitost, u níž respektuji, že končí (rok a půl na repertoáru mi skutečně nepřijde málo, obecně pokládám spíš za skandál, že se jiné inscenace bez zjevného důvodu drží déle, odpovídá to ovšem struktuře premiér činohry) a neřeknu tedy, že mi je to líto, nicméně byl jsem nadšen ještě více než poprvé. Tehdy mě dojal útok na ND a jeho diváky, a samozřejmě geniální použití dvou "půlek" představení - jeden z mála případů, kdy mělo rozdělení inscenace přestávkou skutečné opodstatnění. Pak - pochopitelně- Nebeského jevištní poezie a černý humor.
Dnes jsem, zvláště v kontextu tradičního posmívání se herecké úrovni ND, ocenil většinu zúčastněných - i když jsou to většinou známé firmy, Nebeský si holt umí vybrat i v ND: Prachař, Salzmannová, Bidlas, oba Švehlíkové a Saša Rašilov nebo Kateřina Winterová. A samozřejmě Milan Stehlík.
Při tom gejzíru nápadů jsem si uvědomil, že je to jen extendovaná verze toho, co Nebeský s Prachařem, Trmíkovou a muzikanty zkoušejí v NoDu při všech těch taškařicích jako Kabaret Shakespeare, NoD Quijot, Neúplný sen etc., a že kdyby se s tím nemuseli krčit někde ve sklepeě nebo rozpadlé budově v Nekázance, ale měli by k tomu pravidelně k dispozici velké jeviště, bylo by to to nejlepší, co by třeba Národní divadlo mohlo potkat.
Vzdor mému přesvědčení mě někdy i potěšilo, že se vlastně opravdu hraje Shakespeare, že to není jen půvabná režijní svévole a exhibice (jakkoli ty mám u inscenace jakéhokoli textu nejradši), a to mimořádně básnivý a trefný Shakespeare. Za relativně symbolické pokládám, že v repertoáru podle vzoru kus za kus střídá Nebeského Leara Pařízkova Zahradní slavnost.
V obou inscenacích Eva Salzmannová zpívá. Myslím, že by konečně měla vydat desku.
nejde o recenzi, ale o skrumáž osobních postřehů - takže zmínku by si jistě zasloužili mnozí... ale Pidrmanová v tom byla dobrá, souhlas
OdpovědětVymazat