Tři problémy na Vinohradech
Problémem Andorry je, že v ní Frisch do formátu modelové celovečerní hry urputně a bez valného dramatického talentu rozvádí vlastní jednostránkovou povídku. Přesněji řečeno, že toho navzdory záplavě slov nedokáže říct o mnoho víc, než co jako prozaik úderně a pregnantně sdělí na oné jediné stránce. Marné jsou pak všechny řeči o tom, jak nadčasové a obecně platné je podobenství o mladíkovi, který se stal židem pouze proto, že ho jeho okolí za žida považovalo. (Nelze přehlédnout ani to, že mimo původní švýcarsko-poválečný kontext ztrácí údernost Andorry prudce na síle; to teď ale nechme stranou).Problémem režiséra Čičváka je, že by zjevně rád dospěl k divadlu obrazivému a metaforickému, jenže se dost dobře neumí a nejspíš ani nemůže zbavit závaží jménem Vinohradské divadlo.
Výsledkem je podivně poslepovaná tříhodinka, ve které se objeví celá řada dosti působivých scénických obrazů (obvykle přitom platí, že čím méně se hraje „po textu“, tím lépe), ty jsou ale beznadějně utopené v močálu herecké průměrnosti a banálních režijních ilustrací mnohomluvného textu. A všemu nasadí nepěknou korunu Václav Vydra, který dostává takřka neomezený prostor k tomu, aby svým ctitelům názorně předvedl, jak si představuje, že by měl vypadat dramaticky rozervaný hrdina.
A jen zcela pro pořádek a přibližně postošesté dodejme, že největším problémem Vinohradského divadla je Vinohradské divadlo. Když se tu dělá bulvár, jsou zdejší diváci spokojení, jenže divadlo zcela oprávněně dostává nařezáno od kritiky. A když se tu pokusí o cosi hlubokého, vyjde z toho podivná polovičatost, se kterou nejspíš není spokojený vůbec nikdo.
Více informací zde
Recenze vyjde v Lidových novinách
Díky za upozornění. Potíž je v tom, že zrovna tohle "Ž" nebo "ž" je gramaticky dosti vachrlatá otázka. Pokud napíšete velké Ž, tak jak navrhujete v souladu s národnostně-náboženskou logikou Vy (a máte v tom nepochybně pravdu), vystavujete se pro změnu nebezpečí, že budete nařčen z toho, že navazujete na hitlerovské manýry - právě nacisté totiž tohle dělení do pravopisu zavedli (příkladem budiž článek: http://blisty.cz/art/30965.html).
OdpovědětVymazatV Česku se nyní, pokud vím, používají obě možnosti, aniž by to bylo považováno za chybu pravopisnou či mravní. Ve své glose jsem se přidržel toho, jak se slovo "žid" píše v překladu Bohumila Černíka ve vydání Andorry z roku 1964. V Lidových novinách to nechám na jazykové korektorce.
Nicméně oba jistě cítíme, že velké či malé "ž" není nejspíš v otázce vinohradské Andorry a mého či Vašeho názoru na ni ten úplně nejzásadnější a prvotní problém.
Nechci se přít o Andorru, i když bych to s ní zdaleka tak černě neviděl. Ale chtě nechtě mě napadá - a ještě více po přečtení Vladimírovy recenze v Lidovkách, kde na adresu Vinohradského divadla padají ještě o dost ostřejší výrazy - má-li pro kritika i pro čtenáře smysl psát o divadle, které už před vstupem do budovy kritikovi zcela neodbytně pije krev a kde je zjevné, že se ničeho povzbuzujícího nedočká.
OdpovědětVymazatJe pozoruhodné, jak vytrvale se tento typ argumentace vrací právě v souvislosti s Vinohradským divadlem (přesně týmiž slovy odmítal kritické reakce už bývalý vinohradský šéf Martin Stropnický). Vzniká tak představa, jako kdyby po Náměstí míru kroužila skupinka kritiků, kteří Divadlo na Vinohradech bytostně nenávidí a na nic se netěší tak silně jako na to, aby mohli každou zdejší novou inscenaci pořádně seřezat. Jenže ta logika je obrácená: Vinohradské divadlo je velká, reprezentativní a draze dotovaná scéna, která se už léta - slušně řečeno - trápí. A o tom se přece musí psát, od toho tu kritika je. Nelze to přece přehlížet s odůvodněním, že od tohoto divadla stejně nic nečekám, a tak budu chodit jinam, ať si na Vinohradech dělají, co chtějí. Ostrými výrazy z recenze v Lidovkách máš nejspíš na mysli věty „Volba titulu spíš než co jiného vyhlíží jako pokus o resuscitaci společensky angažované dramaturgie šedesátých let. Což vlastně docela dobře zapadá do poněkud zamřelé atmosféry, která je téhle scéně už dlouhá léta vlastní, a která s Töpferovým příchodem ještě více zhoustla.“ Myslíš si, že to není pravda? Nebo si myslíš, že to je pravda, ale že by s tím kritik neměl čtenáře zbytečně otravovat?
OdpovědětVymazatA ještě zcela osobně. Možná to tak nevypadá, ale i když od Vinohradského divadla opravdu nic moc povzbuzujícího neočekávám, skutečně nevstupuji do divadla s nějakým apriorním rozhodnutím napsat cosi hnusného. Svým způsobem je vlastně takové „neočekávací“ rozpoložení výhodné, šance na příjemné překvapení se výrazně zvyšuje. Což byl mimochodem i případ Andorry. Je v ní totiž pár míst, která jsou skutečně povedená: desetiminutovka před závěrečnou scénou je možná to nejlepší, co jsem od Čičváka za poslední roky viděl. Jistě sis všimnul, že jsem se v recenzi v LN právě tomuhle povedenému „ostrůvku“ věnoval více než čemu jinému. Je pak o to smutnější, když se vedle toho objeví úplně banální režijní ilustrace, navíc průměrně nebo podprůměrně zahrané.
A bude pan Mikulka nyní též vyškrtnut z adresáře na premiéry, když má ty nevhodné pocity a nápady?
OdpovědětVymazatTedy respektive médium, v kterém působí?
OdpovědětVymazat