Šotkovská: Velemarš (HaDivadlo)

Na Velemarš do HaDivadla jsem šla s obavami. Prý současná německá groteska. Postdramatická. Hm. Jenže inscenace Filipa Nuckollse celou dobu tu více tu jemněji dnešní divadelní  bláznění po všem německém, politickém a groteskním ironizuje.

Hned z kraje představení volá herečka-konferenciérka (Erika Stárková, která obdivuhodně táhne celé představení) autorovi, aby se ho zeptala, o čemže se vlastně bude hrát. Je to jednoduché, zadání od divadla znělo jasně – aby to bylo nepohodlné, politicky naléhavé a aktuální. Hlavně aktuální. Autor by radši psal o něčem zásadnějším, třeba o tom, jak zvítězit nad smrtí, ale bude tedy psát o vlivu předrevolučního prognostického úřadu na současnou společenskou situaci.

Následně se rozbíhá kabaretní sled scének s Jiřinkou Bohdalovou a Vláďou Dvořákem, německými popovými zpěváky, cvičitelkou psů, ale taky s „panem exprezidentem Václavem Klausem“ či Janem Fischerem. Poměrně roztříštěný, ale většinou vtipný a herecky přesný.

Nejzábavnější je ovšem druhá část, inscenovaná jako parodie divadelní zkoušky, kdy se postavy hádají, jestli had plazící se po scéně je symbol nebo metafora (kapitalizmu pochopitelně), avantgardní režisér v dlouhém monologu vášnivě sděluje, že lež není pravda, protože lež není od slova říkat pravdu, ale od slova lhát, a herečka-moderátorka si zve na jeviště zástupce příjemců sociálních dávek, aby je z očí do očí „upřímně“ politovala, že jsou příslušníky společenské spodiny bez šancí na vzdělání. Ve třetí části, kdy si zve na jeviště jednoho hosta za druhým, ať už jde o jednoho ze spiklenců kolem atentátu na Lincolna, anarchistu Bakunina, nebo Prométhea, už se ani neskrývá za masku profesionality a dává otevřeně najevo, že problémy a názory jejich hostí jsou jí v podstatě lhostejné.

Celé to ironizování angažovaného divadla je o to zábavnější, že se tak děje na scéně HaDivadla v kontextu jeho minulosti, ale do jisté míry i současnosti, kdy se zde s nadsázkou pracuje s prostředky, se kterými je v jiných inscenacích zacházeno mnohem vážněji.

Otázka ovšem je, jestli inscenace není zacyklená příliš do sebe a kdo je vlastně jejím cílovým divákem. Skoro to vypadá, že divadelní teoretik. Alespoň publikum vysokoškoláků na páteční repríze, zdá se mi, na stejnou vlnu naladěno nebylo.