neděle 20. října 2013

Mikulka: Praporky ve větru (Městské divadlo Kladno)

Donedávna u nás téměř neznámý německý dramatik Philipp Löhle (ročník 1978) má v této sezóně již druhou českou premiéru. Tři týdny po To tam ve Strašnickém divadle (viz zde) se Löhle objevil i na Kladně. Nejspíš je to náhoda. Nejspíš ale nebude náhodou, že si jsou obě inscenace v jednom ohledu podobné: nevýrazností a nijakostí toho, co říkají. Nutno ovšem jedním dechem zdůraznit, že kladenská „nijakost“ je podstatně vyšší váhové kategorie, než byla ta strašnická. Praporky ve větru jsou povedená inscenace bez sebemenší stopy oblastní rutiny a většina srovnatelných metropolitních scén jí může zdejšímu divadlu tiše závidět.

Režisér Brutovský Löhleho smutno směšnou rodinnou ságu šikovně rytmizuje a všichni čtyři protagonisté dovedou střídmě a přesně střídat ironický odstup s výmluvnou náznakovou charakterizací svých postav; představení má velmi slušný tah a řada výstupů je nefalšovaně vtipných. Potíž je v tom, že to celé vlastně nikam nevede. V záměrně zkratkovité nadsázce se tu dlouho rozehrávají osudy typizované středostavovské rodiny v posledním dvacetiletí, a autor jako by se neuměl rozhodnout, jestli mu jde spíš o tu rodinu nebo o to dvacetiletí. A pak připlácne efektní finále, aniž by o jednom či druhém řekl něco zásadního či hlubokého. Brutovský vše ku prospěchu věci tlačí směrem ke stylizované grotesce; divadelně to vychází dobře, limity dané samotnou hrou se však překonat nepovedlo.

Recenze vyjde v Lidových novinách
Více informací o inscenaci zde

2 komentáře :

  1. Marie Reslová23. října 2013 9:30

    S Vladimírem zcela souhlasím. Ta hra je takové vycmrdlé "eurorajče". Formálně připomíná texty, které vznikají tzv. na téma a vycházejí z kolektivní improvizace a autentické zkušenosti herců. Jenže Löhleho text ten moment hravosti a konfrontace různých pohledů nemá. To, jak vidí uplynulé dvacetiletí je banální, mnohokrát slyšené a viděné. Vlastně mě nejvíc zaujala ta poslední scéna - pokud bychom ji chtěli vzít jako jakési podobenství, vidí moji generaci - rodičů, jako zloděje, zkrachovalce, kteří přicházejí tajně okrást svou úspěšnou dceru, která ovšem podniká na černo. A všechny je zatkne syn - policista, který přináší do rozvrácené rodinné morálky právo a řád. Tak to by mě zajímalo, jak to autor myslel. Nebo zda je to opravdu jen čistá bezradnost.

    OdpovědětVymazat
  2. Vladimír Mikulka24. října 2013 10:15

    Mně se ta poslední scéna taky líbila. I když hlavně díky tomu, že byla hezky narežírovaná a taky hezky zahraná jako smutně absurdní groteska.
    Výklad, který za ní vidí Marie, je asi možný, ale potíž je v tom, že k němu ta hra předtím nějak moc logicky nesměřuje. Snad s trochou dobré vůle u dvojice rodičů, ze kterých se postupně stávají pořád větší lůzři (ale i tam je to násilné). Náhlá proměna syna-básníka v totalitně uvažujícího policajta je účelová autorova zvůle.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme