sobota 5. října 2013

Švejda: Země Lhostejnost (Švandovo divadlo)

Karel Kryl jako prorok současných politických a společenských poměrů. Jako apoštol těch, kteří jsou frustrováni z polistopadového vývoje, kteří se domnívají, že chyba není pouze v průvodních jevech, ale v systému jako takovém. Takové je vyznění politické inscenace Země Lhostejnost, kterou Švandovo divadlo de facto navazuje na bezmála tři roky starou Zpověď masochisty Romana Sikory. Autorem scénáře (spolu s režisérem Dodo Gombárem) je ostatně Sikorův generační a názorový souputník Libor Vodička.
Postoj „všechno je špatně, současný režim je v bleděmodrém to samé jako ten minulý (a Karel to věděl)“ není dnes, jak snad ani netřeba zdůrazňovat, výkřikem nějakých extrémistů, ale názorem „reprezentativním“.
Karel Kryl je interesantní a rozporuplná osobnost. Interpretace jeho osudů (zvláště těch polistopadových), kterou nabízejí tvůrci inscenace, je ale notně zjednodušující. „Legenda praví, že mu puklo srdce“, uvádí Libor Vodička v programu. Kryl tedy jako oběť polistopadových poměrů, že. Jenže není tím klíčovým spíš: Kryl jako založením romantik (idealista) a patetik, který jak v životě, tak ve své tvorbě vlastně nevládl jemnějšími „rozlišovacími schopnostmi“ (což v předlistopadovém světě, rozděleném na "my" a "oni", tolik nevadilo, ale v polistopadovém ano)? Problematikou Krylových polistopadových postojů se věnovala již řada osob; tvůrci Země Lhostojenosti ale (také) příliš velkými rozlišovacími schopnostmi netrpí (i když, snad, v závěru naznačují: nebylo skrytou příčinou Krylových polistopadových postojů jeho krušné dětství či jeho silná víra?)
A jak že je vlastně inscenace udělaná? Myslím, že velmi slušně. Vyjadřuje se nápaditými obrazy, metaforami, má drajv. Mezi nápady hraje prim zrapovaná Krylova píseň Strejček Strach a teta Obava. A i ten v závěru v úplnosti recitovaný text Krylovy dlouhé villonovské zpovědi Pochyby je zvládnut obstojně.
Jenom tedy to její sdělení...      

6 komentářů :

  1. K inscenaci se vyjadřovat nebudu, představení jsem
    neviděl, ale k samotné položené otázce alespoň krátce něco napíšu. Ačkoliv
    je možno určitou optikou skutečně nahlížet Kryla vámi nadneseným způsobem, ono
    k tomu svádí docela dost faktorů, přece jen bych se osobně klonil k možnosti
    první – Kryl coby svého druhu „oběť“. Byť toto označení je jedno z mnoha klišé
    spjatých s jeho jménem. Myslím, že problematiku na kterou narážíte, si Kryl
    sám velmi dobře uvědomoval. V jednom z rozhovorů poskytnutých v únoru
    1994 (zemřel v březnu) mimo jiné uvedl: „Já jsem si udržel svůj kritický
    postoj k věcem a hodlám na tom setrvat. … Když jsem před čtyřmi roky začal
    upozorňovat na drobnosti, které se rozrostly do neobvyklých rozměrů, byl jsem
    zrádcem národa, momentálně jsem zase zrádce národa. … Mě už to pomalu nebaví,
    mně stačí sáhnout po starých písničkách a jako bych to psal dneska. … Mnozí písničkáři,
    kteří byli zpočátku nadšení, se dnes vracejí na svoji kritickou parketu, že
    drobné nemoci zdejší demokracie – já tomu říkám demokratura – se rozrostly do
    nemocí chroničtějších, které hrozí státi se trvalou tělesnou vadou. U nás se ta
    témata nabízejí sama.“ A v jiném z téhož období: „ Jsem občansky
    neposlušný – leč demokracie takového občana předpokládá. Bez nich by byla
    mrtvá.“ Tím chci říct, že se osobně domnívám, že Krylova tvorba a životní
    postoje dokazují jeho „rozlišovací schopnosti“ jako mimořádně dobře vyvinuté.

    OdpovědětVymazat
  2. Krylovy rozlišovací schopnosti byly jemnější, než kam naše rozlišovací schopnosti sahají.

    OdpovědětVymazat
  3. Marie Reslová9. října 2013 9:50

    Pod dojmem zdejších polemik o Krakatitu jsem zase jednou vyrazila do Švandova divadla. V hledišti jsem potkala Janu Machalickou, která před představením doufala, že bude moct napsat něco pěkného na okraj Země Lhostejnosti. Moc to nevidím...
    Na rozdíl od Martina jsem žádné "poselství" z inscenace nevyčetla, snad jen pokus konfrontovat Krylův pohled na českou porevoluční demokracii se skutečností posledních měsíců. Nešikovný, popletený a hlavně strašně banální. Od divadla nečekám nějaké politologické analýzy, ale co možná přesný, znepokojivý obraz, který mě překvapí tím, že nějak svébytně uvidí či "objeví" skutečnost. Pět postav "bez tváře", v oblecích, které poponášejí a posléze destruují svazky novin, polemizují na úrovni hospodských pravd a posléze konstatují, že už je jim všechno jedno, se mnou neotřese. Stejně jako ilustrace toho, že si každý chtěl Kryla přivlastnit a z jeho slávy si "ukousnout" - postavy se při tom snaží uhryznout sousto z rohlíku (Kryla?), který leží na obřím růžovém srdci, jež připomíná Havlův voskový památníček.
    Chvíli to vypadá, že se divadelní debata stočí k samotnému osudu Karla Kryla, bezzubá kritika poměrů ustupuje do pozadí a vdova líčí jeho bolestné umírání, způsobem, který mi osobně připadá nevkusný. Najednou se zas tlačí na emoce, dojetí nad hořkým osudem barda, ale proč?
    V rohu si herci natahují v záři reflektoru bílé rukavičky a posléze s nimi odehrají jakousi "znakovou řečí" loutkové divadlo, jímž komentují věty o stavu společnosti... Takových momentů je v inscenaci mnoho: navenek to vypadá jako hravá improvizace, která - slovy Martina Švejdy "má drajv" - ale významově je to většinou jen prázdná forma nebo ilustrace řečeného.
    Samotnou kapitolou je zpěv - Morituri te salutant v podání Jana Holíka by člověk asi snesl u táboráku, ale v konfrontaci s Krylovými nahrávkami, které v inscenaci rovněž zazní, je to až nechtěná parodie.
    Dramaturgický nápad podívat se na fenomén Karla Kryla divadelní inscenací je výborný, ale to téma je tak nejednoduché a nejednoznačné, že jen člověk s čistotou a intuicí "stalkera" může uspět. Ve Švanďáku to berou hlava nehlava, je to ušmudlané a skřípe to až běda.

    OdpovědětVymazat
  4. Jana Machalická9. října 2013 12:36

    Co dodat, naprosto přesný popis a rozbor zhlédnutého. Snad jen to, že nestačí vybrat kontroverzní a silnou osobnost. To je jenom první krok, tím druhý je jasná představa o čem se bude hrát. A v tom mají inscenatoři slušně řečeno zmatek - že byl Kryl vizionář, který odhadl, v čem dnes žijeme - to je krátké spojení, tak jednoduché to není. Kryl se nikdy nevyrovnal s tím, že zatímco žil trpký život exulanta, ve své vlasti se stal modlou, setkal se tu se svou vlastní legendou, která ale brzy jako jiné legendy přestala všechny zajímat. To byla jeho tragédie osobní i umělecká, ale o tom, o jeho rozpolcenosti, vykořeněnosti, tápaní, marném vzteku na sebe a na ostatní není v inscenaci skoro nic, jen zmíněný larmoyantní a povýtce izolovaný výlev. Místo toho se vyrábí plakátová, inscenačně prvoplánová a předvídatelná agitka o současném marasmu. A ještě něco - scénické ilustrace, "metafory" jsou buď polopaticky primitivní anebo jsou to nápady na text násilně roubované, které lze jen stěží rozečíst, jde o využívání prostředků, které se absolutně nehodí. Nejenom podle začátku sezony bych řekla, že potíže ŠD s dramaturgií jsou přímo chronické.

    OdpovědětVymazat
  5. Martin Švejda9. října 2013 13:53

    Prvá čtvrt hodina, než se vůbec přejde k samotnému tématu "Karel Kryl", je vůbec zajímavá záležitost. Odráží se od červnových povodní (proč? čím jsou dnes ještě aktuální? že by tedy daň za dobu, kdy začal text vznikat?), útočí se na pragocentrismus, na "smířlivého" Václava Havla... tu groteskně satirickou pasáž, rozdávající rány hlava nehlava, jako by psal sám Roman Sikora...

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme