Rok poté, co Športniki představili jako komunistického světce Jurije Gagarina, podívalo se Studio hrdinů trochu obdobným způsobem na Julia Fučíka. Jan Horák s Michalem Pěchoučkem jsou přitom méně explicitní, zároveň si ale méně vymýšlejí: de facto jen překrouceným a často zcela absurdním způsobem ilustrují či citují citáty z nejrůznějších Fučíkových děl, případně to, co něm řekli či napsali jiní. Výsledné sérii podivně neuchopitelných výjevů se navíc nesnaží dát nějaký zjevný řád nebo chronologii.
Fučíkovská hagiografie není v Citovém komediantovi až na několik výjimek otevřeně parodická, jakkoli je Julek v podání (výborného!) Stanislava Majera setrvale přímý, mužný, optimistický a ideově pevný.
I když jde třeba o oběd, který na brigádě v Sovětském Svazu vaří Maďaři z bodláků, a ze kterého jeho kamarádi v čele z Gustou moc nadšení nejsou. Objeví se sice i otevřeně hrozivé odkazy (třeba odpudivě prolhaný popis vzorové sovětské věznice nebo známá citace Gottwaldova projevu o kroucení krků), silnější jsou však výjevy, rozehrávané s autonomní a náležitě pokroucenou logikou. Třeba Majerovo absurdně dlouhé plazení přes celou scénu a pak zase zpátky, následované přepjatě dlouhým ošetřováním ran (zpětně objasněné banální historkou o pádu z kola). Nebo výtvarně velmi působivé scény s abstraktními projekcemi, které popartově roztříští prostor i postavy, které se v něm ocitnou.
O Fučíkovi ani jeho legendě toho vlastně Citový komediant mnoho neřekne a nejspíš se ani říct nesnaží. Reálnou historickou postavu i všechna témata, která jsou s Fučíkovými životními i posmrtnými osudy spojena, lze ovšem neustále cítit kdesi v pozadí dění a to představení dodává napětí. Inscenace je však silná a často i velmi zábavná především díky schopnosti inscenátorů důsledně rozvíjet svou vlastní, ryze divadelní poetiku, jen velmi málo zatíženou historickými či přísně logickými ohledy.
Více informací zde
Fučíkovská hagiografie není v Citovém komediantovi až na několik výjimek otevřeně parodická, jakkoli je Julek v podání (výborného!) Stanislava Majera setrvale přímý, mužný, optimistický a ideově pevný.
I když jde třeba o oběd, který na brigádě v Sovětském Svazu vaří Maďaři z bodláků, a ze kterého jeho kamarádi v čele z Gustou moc nadšení nejsou. Objeví se sice i otevřeně hrozivé odkazy (třeba odpudivě prolhaný popis vzorové sovětské věznice nebo známá citace Gottwaldova projevu o kroucení krků), silnější jsou však výjevy, rozehrávané s autonomní a náležitě pokroucenou logikou. Třeba Majerovo absurdně dlouhé plazení přes celou scénu a pak zase zpátky, následované přepjatě dlouhým ošetřováním ran (zpětně objasněné banální historkou o pádu z kola). Nebo výtvarně velmi působivé scény s abstraktními projekcemi, které popartově roztříští prostor i postavy, které se v něm ocitnou.
O Fučíkovi ani jeho legendě toho vlastně Citový komediant mnoho neřekne a nejspíš se ani říct nesnaží. Reálnou historickou postavu i všechna témata, která jsou s Fučíkovými životními i posmrtnými osudy spojena, lze ovšem neustále cítit kdesi v pozadí dění a to představení dodává napětí. Inscenace je však silná a často i velmi zábavná především díky schopnosti inscenátorů důsledně rozvíjet svou vlastní, ryze divadelní poetiku, jen velmi málo zatíženou historickými či přísně logickými ohledy.
Více informací zde
Vystihl jste to velmi přesně. To téma, ta postava je totiž na tolikrát na entou přefabulovaná, že z ní skutečně jen zbyly jen fotky, pár prolhaných článků a spisů, 100f unkcí Gusty Fučíkové, park a prázdnota. To, že se obecenstvo dobře bavilo a na několika místech od srdce smálo, a některé scény si ještě na zastávce přehrávalo, jen potvrzuje, že jde o slušný divadelní špílec. To téma je lákavé proto, že je právě tak nekonečně zdeformované a mě se pohled na něj Divadla hrdinů zdál inspirující.
OdpovědětVymazat